Jak na strach při domlouvání schůzky

Tento článek je přepis video nahrávky o strachu z telefonování, které můžete shlédnout na mém osobním LinkedIn profilu.

Strach při telefonování, při domlouvání schůzky si pamatuji ještě velice dobře, protože sám, když jsem v roce 2000 začínal podnikat, tak samozřejmě jsem byl sám sobě obchodníkem a byl domluvení schůzky bylo klíčové, aby vznikl nějaký obchodní vztah.

V tomto smyslu jsem přesně narážel na často velice zákeřné pocity, kdy na jednu stranu jsem měl touhu vybudovat podnikání, získat klienta a nějakým způsobem zažít i úspěch, a to, proč to člověk dělá. Na druhou stranu jsem si přesně uvědomoval, jak ve mně ta potřeba domluvit tu schůzku generuje určité obavy, strachy, neklid, stres.

Je vlastně jedno, jak tomu budeme říkat, ve své podstatě se dá říct, že to všechno mohu zjednodušit do pojmu strach. Kolikrát, když se někoho zeptám, čeho se teda bojí nebo z čeho má strach, tak ten člověk řekne no já z ničeho, ale za chvilku zjistí, že určitou obavu má, to znamená, když budu mluvit o strachu, tak si do toho můžete dosadit pocity i jinak zaškatulkované, protože tomu prostě říkáte jenom jiným slovem, říkáte tomu neklid, stres, obava, ale v zásadě pro mě to je jen trochu obcházení něčeho, o čem se vám nechce mluvit.

Je důležité si přiznat, že to co mě brzdí, je můj strach..

O to důležitější ale, když se chci posunout a v tom byznyse se nějakým způsobem realizovat podle záměrů, které jsem si definoval, tak je důležité si přiznat, že to, co mě brzdí, je můj strach, v našem případě strach z telefonování či domluvení schůzky. Čím dřív si to přiznám, tím dříve jsem schopen vůbec ten strach si pojmenovat a tady vlastně aby s tím strachem mohl pracovat, tak si potřebuji také uvědomit, jaká je běžná naše reakce, když najednou nás postihne strach, když se tam děje něco, co můžu nazvat strachem, protože naše ego nebo náš přirozený základní program se samozřejmě strachu chce vyhnout a používá k tomu dvě základní strategie: útěk a boj, to znamená buď vymyslí jakýkoliv možný způsob, jak se teď tomu strachu vyhnout, abych v tu chvíli ten nepříjemný pocit necítil a zbavil se toho anebo samozřejmě v tom odhodlání je připravený ten program s tím strachem bojovat, překonat to. To druhé samozřejmě může vést k nějakému výsledku, protože minimálně mě to aspoň konfrontuje s tím odhodláním jít třeba zatelefonovat, domluvit schůzku, každopádně je to strategie, která funguje jen někomu, protože tato strategie je velmi závislá na jedné věci, a to, jestli uspěji. To znamená je strašně fixovaná na výsledek. Protože když jdete do boje, tak potřebujete vyhrát, kde ten boj vás stojí nějakou sílu, může vás i nějakým způsobem oslabit a když ještě k tomu nakonec jsem nezískal to, o jsem chtěl, třeba domluvenou schůzku, tak samozřejmě mě to štve a já jsem ztratil sílu a nic jsem nezískal.

Na strach je nutné se dívat jako na obrovskou příležitost pro mě..

Z tohoto pohledu já potřebuji celkově začít vůbec přemýšlet o strachu trochu jinak, a to bude hlavní náplň toho dnešního povídání, protože pokud s tím strachem chci pracovat v té míře, abych z toho vytěžil co nejvíc a posunul se dál, nejen obchodně, ale i v té vnitřní kvalitě, v tom že já se někam posunu osobnostně, tak potřebuji začít se na ten strach dívat ne jako na něco, co mi otravuje život a bez něj by to celé bylo jednodušší, ale jako na něco, co je pro mě obrovskou příležitostí. Pokud to přeženu, skoro se na to mohu dívat jako na dar, což si za chvíli i vysvětlíme, proč jsem schopný to tak nazývat a proč to tak vnímám. Než de dostaneme k těmto konkrétním technikám, které bych dneska zmínil, i když ten stream je krátký a nevejde se nám tam toho rozhodně tolik, ale i tak bych do toho rád vtěsnal něco konkrétního, co můžete vyzkoušet, tak bych ještě chtěl zdůraznit jeden faktor, který vnímám, že při práci se strachem právě u telefonování je skutečně důležitý.

Když se bojíme telefonátu, tak máme tendence se mu vyhnout..

Prvně že v momentně, kdy tam to naše ego se bojí nějakého telefonátu, že my se bojíme telefonátu, tak samozřejmě máme tendence se tomu vyhnout a začít třeba něčím jiným, třeba připravovat papíry nebo zavolat třeba někomu jinému, vůči komu nemám takový respekt nebo kde nehraju o tolik, takže ten strach není tak velký a mnohokrát jsem ve své praxi, jak u svého byznysu, tak když pracuju se svými klienty, zažil to, že ten člověk domluví i nějaké schůzky, během té doby, kdy chce telefonovat, ale vlastně ty nejzajímavější kontakty zase zůstanou na příště a příště zase zůstanou na příště a v tomto smyslu mě vlastně tehdy, když jsem nad tím přemýšlel u sebe, začalo hrozně vadit to, že ten strach mi nedovoluje využít ten nejlepší potenciál, který mám a to myslím ten potenciál těch kontaktů, protože v tomto smyslu kolikrát právě ty lidi, se kterými kdybyste se potkali, tak ten váš byznys, obchod, podnikání nebo kariéru můžete posunout opravdu zásadním způsobem dál, tak tito lidé pořád zůstávají na tom seznamu a nikdy se nedostanou do toho diáře, což je obrovská škoda a v tomto smyslu jsem si uvědomil, jak vlastně nejsem svobodný v tom podnikání. Je hrozně důležité si uvědomit, co je opravdu ten můj záměr, kdybych se nebál. Je to jedna z těch prvních mých velmi oblíbených otázek, když třeba se svými klienty řeším právě domlouvání schůzek.

Nejlepší kontakty mají pro nás nejvyšší míru strachu..

Když se podíváte na ten seznam kontaktů, kterým byste potencionálně mohli zavolat a domluvit si schůzku, zkuste se na to opravdu nejdřív podívat tou optikou „Hele, kdybych se nebál, kdyby mi nic nehrozilo, komu bych nejraději zavolal? Jaké ty kontakty mě posunou potenciálně v tom, co chci, opravdu nejdál?“ A většinou právě, a to je dobré si uvědomit, to funguje tak, že ty nejlepší kontakty, které si uvědomíte, že byste jim nejradši zavolali, tak jsou ty, věci kterým právě člověk má tu nejvyšší míru strachu a to je vlastně ten paradox, na druhou stranu je to vlastně obrovská příležitost, protože si najednou uvědomíte, že pokud se naučíte pracovat s tím strachem, tak vlastně získáváte možnost to vaše podnikání nebo kariéru udělat úplně v jiný kvalitě, protože představa, že najednou vás ten strach nezastaví, zavolat těm nejzajímavějším lidem, tak samozřejmě ty vaše schůzky v tom potencionálním přínosu zásadně rostou a to je vlastně zase to, o čem alespoň pro mě jakékoliv snažení je. Ne mít od pondělí do pátku mít narvaný diář množstvím schůzek, ale opravdu přemýšlet nad tím chytře a pokud možno opravdu se scházet s těmi lidmi, který pro mě a já pro ně můžu být tím nejlepším přínosem.

Prvně si potřebuji uvědomit, jak bych žil, kdybych se nebál.

Prvně si potřebuji uvědomit, jak bych žil, kdybych se nebál. Komu bych zavolal, kdybych se nebál. Proč?  

Protože si potřebuji rozkrýt ten svůj autentický záměr, to, jaké by to vlastně bylo bez toho strachu, čímž mohu velice dobře právě rozkrýt ten strach, že tam vůbec ve mně je nějaká brzda. Která mi znemožňuje udělat to, co bych chtěl, anebo to třeba i udělám, ale znervózňuje mě natolik, že jsem u toho nervózní, že ztrácím tu uvolněnost, autenticitu.

To samozřejmě při domlouvání schůzky, kdo je třeba zkušený, může být i ta drobnost, která nakonec člověku zabrání, aby se se mnou potkal, protože když uslyší na druhé straně vystrašeného ale možná nadšeného kluka, tak pro něj nebudu partnerem a jednoduše mi řekne ne.

V tomto smyslu je pro mě opět důležité si v tu chvíli uvědomit, že tam nějaký strach je a uvědomit si, že v ideálním případě, chci najít v sobě ten klid, udělat to před tím, než zvednu ten telefon, abych už do toho telefonátu mohl působit autenticky a uvolněně.

První možností je to “prostě urvat”

Samozřejmě je jednodušší cesta „prostě to urvat“, jo bojím se toho, příjemné to nebude, ale já to urvu, vezmu telefon a nějak možná po pár sekundách, po pár větách se uklidním a najednou se přes to dostanu, a i to samo o sobě samozřejmě může vést k výsledku a může mě posunout dál, protože jen to, že mě ten strach nezastavil je něco, co mě posílí a je to zkušenost, kterou mohu využít příště. To znamená, že tohle je samozřejmě běžně používaná metoda, přístup, která často, pokud člověk je pro někoho vedoucím nebo manažerem nebo máte někoho takového kolem sebe, tak vlastně tím dodáním té odvahy, člověk jednoduše to urve.

Druhá možnost je najít ten klid

O tom se ale dnes nebudeme bavit, protože si myslím, že to není nic nového a pokud máte dostatečné odhodlání anebo dostatečně motivační okolí, tak to možná znáte a už jste třeba nějakým způsobem vyzkoušeli.

To, o čem bych chtěl mluvit je právě jakým způsobem mohu v sobě najít ten klid, ještě před tím, než zvednu telefon a začnu vytáčet to číslo, protože já tady vlastně vycházím z toho samého principu, jako když pracuji se sportovci.

Když mi ten sportovec řekne, že bude mít klid, až vyhraje ten turnaj, tak sám někde ví, že to nedává smysl, protože ten neklid mu brání mu podat ten nejlepší výkon a logicky dojdeme k tomu, že potřebuje ten klid, aby vyhrál ten turnaj, ale to je vlastně něco, co ten náš základní program se neumí sám zklidnit, do toho potřebuji já vnést nějaký svůj nadhled a použít konkrétní techniky.

Dvě roviny pro efektivnější telefonování

Při práci se strachem já vždy vnímám jak u sebe, tak při práci s těmi lidmi, dvě zásadní roviny, první je vypořádat se s tím strachem logicky, v nějaké racionální rovině. Ta druhá rovina je naučit se pracovat s tou emocí samotnou, která má nějakou sílu, působí nějakým způsobem na mě i fyzicky a potřebuji techniku, jak se s tímto vypořádat.

Racionální rovina kdy hledám z čeho mám obavu

Ta racionální poloha, ta logická, je pro mě o tom, uvědomit si jaký můj vnitřní vzorec vede k tomu stresu, vede k tomu strachu, to znamená například když se bavíme o tom domlouvání schůzky a řeknu si „Čeho se teda vlastně bojím? Z čeho mám obavu?“

Třeba že uslyším ne, že mě odmítne nebo že to nezvládnu, že to zkazím nebo že někdo uvidí, že jsem to zkazit, že si udělám ostudu. Každopádně já si potřebuji najednou rozkrýt, co je vlastně to, čeho se bojím, co když nastane, tak mi bude nepříjemné a když vlastně v tu chvíli se mi to hodí do té představy, tak mě to brzdí tou emocí toho strachu a v tomto smyslu já vždy říkám, že ten stres právě vzniká tím, že máme něco zakázaného: nesmím selhat, nesmím to zkazit, nesmím někoho zklamat a jen to, že to celé je nastavené v rovině „nesmím“, tak vlastně vytvářím stres při pomyšlení, že by k tomu došlo.

Je to stejné jako když člověk má v sobě pravidlo, že nesmí přijít pozdě, tak kdykoliv hrozí, že by přišel pozdě, tak jde do stresu, protože porušuje určitý zákaz, který má v sobě a tady vlastně používám v té rovině té logiky, toho racionálního nastavení to, že si uvědomím „Dobře, ten zákaz, že nesmím přijít pozdě, pomáhá mi nebo škodí? Škodí, protože mě stresuje a bere mi pozornost, energii, klid. Fajn, to znamená já vlastně ten zákaz už nechci, on mi teď nepomáhá a já ho potřebuji odložit.“

Úplně stejně, když si teď uvědomím, že se bojím toho, že třeba něco nezvládnu nebo že udělám chybu a ten telefonát zkazím, tak v tu chvíli si uvědomím „Jasně, mám zakázáno udělat chybu. V tuto chvíli tento zákaz, pomáhá mi nebo škodí?

Jednoznačně škodí, protože mi bere možnost realizovat to, co chci v určité kvalitě, uvolněně, v klidu, autenticky a předat tomu člověku informace, které mám a které věřím, že mu třeba mohou pomoct nebo pro něj mohou být dost zajímavé pro to, abychom se potkali a bavili se dál.“

V tomto smyslu já najednou si potřebuji uvědomit, že ten zákaz už mi nepomáhá a já ho potřebuji přenastavit a najednou začínáte pracovat se svým mentálním nastavením, které zásadně ovlivňuje váš postup a já z toho zákazu, abych nějakým způsobem se posunul a osvobodil, tak i když to zní na první pohled iracionálně, ale ono to pomáhá, tak si to potřebuji dovolit.

Stejně jako najednou si můžu a potřebuju dovolit přijít někam pozdě, což neznamená, že tam chci přijít pozdě, ale tím, že si to dovolujeme, tak se toho nemusím bát. Podobně si můžu uvědomit, že jsem já sám sobě autoritou, která si řekne „Hele, můžu si dovolit udělat chybu? Mám na to právo? Mám právo to zkazit? Pomůže mi, když si to dovolím?“

Pokud někde vnitřně cítím, že ano, že mi pomůže, když si to dovolím, když si vůbec připustím tuhle možnost, tak si to dovolím a pasuju se sám sebe do té autority, která vůbec ten svůj vnitřní program se rozhodne, že si bude řídit sama, protože tento vnitřní program, to mentální nastavení nám bylo od malička programováno a tyto vzorce typu že nesmíme udělat chybu, nesmíme nikoho zklamat a tak dále nám byly vtloukávány do hlavy a i když dneska mi je 45 let, tak vlastně mě vedou ke stresu v situaci, kde už to nepotřebuji, protože už jsem dost odpovědný na to, abych chtěl sám přijít třeba v čas nebo chtěl sám domluvit si tu schůzku a nepotřeboval tlak stresem, jestli to zkazím.

Zázračná technika na přeprogramovávání našeho vnitřního programu, které říkám „dovolování“

To znamená toto je jednoduchá a pro mě až zázračná technika na přeprogramovávání našeho vnitřního programu, které říkám „dovolování“ a kdybych to měl jednoduše shrnout, tak si potřebuji definovat ten strach.

„Čeho se bojím? Bojím se, že udělám chybu, že to zkazím. Fajn. Jaký tam je zákaz? Zákaz zní: nesmím udělat chybu. V tu chvíli ta představa, že ji udělám, mě stresuje. Dobře, ten zákaz mi pomáhá nebo škodí? Škodí. Takže zákaz chci dát pryč a dám ho pryč tím, že si uvědomím: mám právo udělat chybu? Ano. Pomůže mi, když si to dovolím a připustím si tu možnost. Ano. Tak si to dovolím.“ V tomto smyslu hodně pomáhá to uvědomění „Hele nakonec když si dovolím udělat chybu a tu chybu vážně udělám, co nejhoršího se může stát?“ Teď si vlastně uvědomím ten konkrétní černý scénář: ten člověk na druhé straně se mi třeba bude smát. No a? Jasně, bude to nepříjemné, a co? V čem je ten problém?

A často si uvědomíme, že to čeho se nejvíc bojíme, tak v praxi i když proběhne, není konec světa. Slunce vyjde, já jsem dál zdravý a ano bude to chvilku nepříjemné, ale takových situací jsme za život zvládli a překonali hromadu, je to tedy o tom si připustit, že to může být jedna z možností, jak ten telefonát nakonec skončí, ale v tomto smyslu to vlastně je přijatelná cena za to, že se uvolním tím, že si dovolím udělat chybu.

Tohle je ta programová část, která vás zásadním způsobem připravuje na ten telefonát z pohledu postoje, to znamená z toho, jak k tomu přistupujete v rámci vašich vnitřních pravidel, co máte dovoleno, co máte zakázáno a je to jedna z věcí, která třeba sama o sobě někomu může pomoct.

Sám u sebe jsem to mnohokrát zažil, i u svých klientů, kdy si člověk jen uvědomil, že si to může dovolit, tak že vlastně najednou řekl ok, já vlastně to můžu zkazit, to není problém a najednou se uvolnil a telefonoval s klidem, to znamená je to něco, co samo o sobě může stačit, ale je tady ještě to B, což je ta emocionální rovina, která v tuto chvíli může ještě přes to vše, že si to dovolím, ve mně hrát nějakou sílu a nějakým způsobem mě může ovlivňovat a stejně mě nepustí do toho klidu. To je přímo práce s tou emocí.

Emocionální rovina telefonování

Spoustu lidí, kteří tu techniku dovolování znají, tak zažili právě to, že si někdy třeba dovolí udělat chybu a je to v pohodě, najednou si uleví a ten stres a strach tam není, ale u všech situací ten emoční vzorec je daleko silnější, já potřebuji vedle narovnání toho vzorce jako že jsem svobodný vůči tomu a nezpůsobuji si tam ten stres tím programem, pracovat i s tou emocí, kterou potřebuji umět nějakým způsobem zjemnit, rozpustit, vlastně uvolnit, dostat se do klidu.

U telefonování je klid něco, čeho chci dosáhnout už před tím voláním

U telefonování je klid něco, čeho chci dosáhnout už před tím voláním, protože podobně jako u toho sportu, zrovna u domlouvání té schůzky, ten klid hodně souvisí s tím, jak důvěryhodně vůbec ten telefonát z mé strany proběhne, tak aby na druhé straně ten člověk cítil partnera, někoho s kým má chuť se potkat, že na druhé straně nebude vystrašený kluk, který samozřejmě čím zajímavějšímu člověku volá, tím spíš takový člověk, i když by to mohlo být zajímavé, odmítne, protože chce slyšet na druhé straně partnera a právě ta technika práce s tou emocí má vést k tomu, že já se vůči té situaci dokáži zklidnit a pak vlastně najednou jít telefonovat.

Technika na zklidnění před telefonátem

Ta technika, kterou si dnes ukážeme, je ve své podstatě velice prostá. V momentě, kdy čelím určitému neklidu, mě situace přerůstá, má větší sílu než já, kdyby ne, kdybych vůči ní byl v pohodě v rámci vnitřní síly, tak jsem v klidu, protože klid je pro mě přirozený stav, který odráží rovnováhu sil.

Pokud si vezmu činku, která je na mě příliš těžká, tak zaručeně jdu do neklidu

Podobně jako s tím posilování už jak jsme se bavili minule, pokud si vezmu činku, která je na mě příliš těžká, tak zaručeně jdu do neklidu, to nemůže být jinak. V momentě, kdy si vezmu činku, která je na mě akorát, tak se nepotřebuji zklidňovat. Klid je přirozený.

Úplně stejně to je když člověk v nějaké situaci, v momentě kdy je ta situace náročnější, než na co já mám vnitřní kvalitu, tak v tu chvíli jsem pod ní a mohu to vnímat tak, že ten přesný rozdíl je v té emoci.

Čím ta situace mě víc přesahuje, tím větší je ta síla, která je k tomu strachu a tím víc jsem z toho „na prášky“ a vlastně doufám, že dneska to nebudu vůbec muset řešit, protože tomuto opravdu čelit nechci.

V momentě, kdy já jsem relativně blízko k té situaci, tzn. nedosahuji plné rovnováhy, ale ten rozdíl je malý, tak tomu často neříkáme ani strach, to je nějaká obava, které si někdy ani nevšimneme, prostě ji přejdeme, vezmeme ten telefon, zavoláme a jedeme.

To znamená na tomto je hezké si uvědomit, jak opravdu funguje tento mechanismus jako svým způsobem matematický vzorec. Na jedné straně mám sílu a obtížnost té situace, na druhé straně je moje síla + síla té emoce a dohromady se to rovná.

V momentě, kdy já chci do té situace dorůst, to znamená chci dojít do té rovnováhy sil právě tím způsobem, že vlastně získám sílu, kterou zatím ještě nemám, abych najednou tu činku mohl držet v klidu, tak já v tuto chvíli si vezmu a mohu vzít tu sílu z té emoce.

Důležité je si uvědomit, jak běžně reagujeme na tu emoci

Důležité je si uvědomit, jak běžně reagujeme na tu emoci. Ten strach je nějaký pocit v těle. Když učím lidi tuto techniku, tak v zásadě je hlavně učím, aby se dokázali v tu chvíli zastavit, zklidnit, v tom smyslu že tu pozornost dokážou najednou zaměřit na svoje tělo, to znamená v momentě, kdy koukám na nějaké číslo s jménem potencionálního klienta, kterému chci zavolat, cítím, jak jsem vůči tomu neklidný, tak já si vlastně potřebuji uvědomit, kde ten neklid cítím.

Můžete to mít v břiše, může to na hrudi, může to být svírání v krku, jednoho mého klienta z toho bolí lýtka, může to všude možně po tom těle a vlastně to tělo je pro nás velice klíčový nástroj, protože pokud chcete pracovat s emocí, tak vy tu emoci můžete zachytit jen v tom těle způsobem, abyste s ní mohli pracovat nějak hmatatelně, hmotně.

To znamená v tu chvíli, když se zastavíte, tak si řeknu dobře, tak kde to cítím, představím si třeba ještě to, co mě čeká, abych si v tu chvíli vyvolal ten pocit, který je mi nepříjemný a mohl opravdu najít to místo v tom těle, kde to mám.

Jako příklad bude mi to tížit na hrudi. V tu chvíli tady opravdu cítím konkrétní fyzický projev té emoce, to nejde popřít. Ta emoce je nějaká síla, která se v tu chvíli opravdu fyzicky projevuje a já to cítím jako nějak tlak, nebo svírání, někdo to může cítit jako bodání a v tuto chvíli si potřebuji uvědomit, že ten nepříjemný pocit, který tady mám v tu chvíli s tou emocí spojený, tak je daný ne tou emocí, ale tím, že já se té emoci bráním.

Je to vlastně něco, co nepřijímám, je to něco čeho se obávám, nejradši bych, aby to nebylo a v tu chvíli moje automatická pudová reakce vytváří obranu a vlastně tím vytvářím ten nepříjemný pocit, ten tlak, který vzniká v tom středu.

Je to úplně stejné jako kdybych tady v místnosti, kde má teď zavřené dveře, tak najednou by se na mě chtěl dobývat a teď buší na ty dveře, protože budu zamčený. V tu chvíli mi to bude nepříjemné, protože já jsem zamkl, protože se vlastně toho člověka bojím. Je mi to nepříjemné.

Tady vlastně začíná zásadní změna v mém mentálním postoji, kde si potřebuji uvědomit, že v tuto chvíli, abych se mohl spojit s tou silou té emoce, tak potřebuji ty dveře otevřít. Což znamená vůbec si připustit, že ten člověk za těmi dveřmi je dobrý a jde mi pomoct, to znamená že ta síla té emoce je dobrá a jde mi pomoct.

Ona vlastně, když se na to takhle podívám, tak ona mi nese přesně tu sílu, která mi teď chybí, abych se dostal na tu konkrétní úroveň, to je v podstatě jako kdybyste si objednali přesně co potřebujete, abyste s klidem udělali to, co vás čeká a emoce všechno v sobě máte a teď jde jen o to, jestli si připustím, že právě mi může ta emoce pomoct.

Přestat se emoci bránit

To je to první, co vlastně v tu chvíli vede k zásadní změně postoje, že se tě emoci chci přestat bránit. Že vlastně si připustím, že bych mohl otevřít ty dveře a pustit ji dovnitř. Tohle často svým klientům vysvětluji na příkladě, který je asi pro každého z nás nějakým způsobem známý v tom, že například jste byli na masáži, v momentě, kdy ten masér vás masíruje v rámci zad a najde nějaké to bolavé místo, nějaký ten uzel, tak vlastně v tu chvíli my stejně přirozeně reagujeme, že stáhneme ty záda, aby mi nemohl ublížit jenže v tu chvíli, co řekne masér? „Michale uvolni se, jinak ti to nemůžu rozmasírovat.“

V tu chvíli vlastně mi čeká velice prapodivná reakce, kterou potřebuji vytvořit, a to je uvolnit se proti bolesti, to je vlastně úplně proti naším pudovým mechanismům, protože v rámci bolesti v tu chvíli máme tendence se stáhnout, abych té bolesti zabránil, ale ten masér řekne „hele ale já potřebuju, aby ses uvolnil“, „dobře tak fajn, jdeme na to“ a začneme to prodýchávat, uvolňovat. Uvědomuji si jednu věc, a to že abych toho u toho maséra byl schopen, potřebuji mu věřit.

Pokud mu nebudete věřit, tak se neuvolníte „ani za boha“, protože vy potřebujete věřit tomu, že ta bolest se vyplatí. Že ta bolest vede k úlevě, uvolnění, k něčemu, po čem toužíte. Pak můžete udělat absolutně opačnou reakci, než jak by reagovalo naše ego, a to je že se přestaneme bránit a začneme se uvolňovat. Úplně stejně je to s tou emocí.

Já si potřebuji připustit, že podobně jako ten masér, síla té emoce je dobrá a jde mi pomoct. Pokud s tím třeba ti klienti ještě nemají zkušenost jako já, tzn. nemohou se opřít o to, že už mají mnohokrát vyzkoušené, že ta síla je dobrá, o tom nemusíme přemýšlet, tak tam vedeme vnitřní dialog, kdy říkám „hele dobře, kdyby náhodou to nebyla pravda, co nejhoršího ti ta emoce může udělat?“ Ten klient říká „já nevím, tak bude mě to tady (na hrudi) tlačit“, já říkám „jasně, přesně tak. Vytrhá ti vlasy? Vyškrábe ti oči? Ne. Ani nohu ti nezlomí. To, že tady budeš cítit tlak, je asi to nejhorší, co v tu chvíli můžeme očekávat, je to tak?“ A ten klient řekne „jo je to tak, asi jo“. Stojí to za to, tohle podstoupit dobrovolně s cílem a s tím vědomím, že tím mohu získat tu sílu té emoce?

Tohle je strašně důležitý vnitřní mechanismus v rámci toho mentálního postoje, který si potřebuji udělat abych si vlastně uvědomil, že to nebude příjemné, ale bude to přijatelné, bude to snesitelné, je to vlastně něco, co jsem ochoten podstoupit pro to, co mohu získat.

Je to velice podobné, když jsem se učil otužování, úplně stejně si člověk v tu chvíli vleze do toho stresového prostředí té studené vody, ale co je to zásadní: jdu tam dobrovolně. Úplně stejně jako na tu masáž a úplně stejně jako do té emoce, to znamená, já když pracuji s tím strachem třeba z toho volání s těmi klienty, tak nejlepší je ještě příprava „na suchu“, kdy ten člověk ještě nejde volat a jen se o tom bavíme „jen si představ, že tomuto člověku budeš volat, jaký budeš mít pocit“.

To geniální je, že mi jsme schopni ten strach vyvolat i v představě a tím vlastně pracovat s touto technikou kdykoliv, protože pokud vlastně v tu chvíli já jdu dobrovolně do té představy, je to stejné jako jdu dobrovolně do té studené vody, jako jdu dobrovolně k tomu masérovi, podstoupit bolest aby mi rozmasíroval záda a to je zásadní rozdíl, že vlastně ta práce s tou emocí začíná volbou, začíná tím, že se rozhodnu, že do té emoce jdu, že si jdu pro tu sílu, že si jdu i pro ten nepříjemný pocit, který s tím bude spojený, ale který se postupně bude zmenšovat a vlastně nakonec bude jen klid a úleva.

Podobně jako když zvládnete ten proces toho otužování, tak ta studená voda, která je kolem vás, je pořád stejně studená, ale vy tím, že umíte pracovat s tím dechem a zklidníte ten dech a zklidníte tím pádem přes dech sami sebe, tak vlastně najednou vy jste v klidu „mimo komfortní zónu“.

Je to pořád stejně nepříjemné, ale vy jste vůči tomu v klidu a tohle je úplně stejné. To znamená, když se vrátím k tomu konkrétnímu procesu, jak s tou technikou pracuji, tak si řeknu, čeho se nejvíc bojím třeba v rámci toho telefonování: „no že mi ten klient řekne, že nic takového nechce a ať už mu nikdy nevolám a bude třeba nepříjemný“, tohle pro mě může být nějaká děsivá představa, nechci to zažít.

Chci si to volání představit, abych s tou emocí mohl pracovat

Fajn, to znamená, že si to chci představit, abych s tím mohl pracovat. Když si to představím, tak vlastně v tu chvíli potřebuji v té představě chvíli být, abych si uvědomil, že to se mnou něco dělá a jakmile to začne se mnou něco dělat, tak to začínám hledat v tom těle. Najdu to například v té hrudi. Uvědomím si, jak se to projevuje, teď si uvědomím, že to je to místo, které je nepříjemné právě to, že jsem stažený a jako ten masér si potřebuji říct „Michale, teď je potřeba tohle uvolnit“, aby se to krásně zklidnilo a ta síla té emoce mohla krásně s námi udělat přesně tu práci, kterou má a propojit se.

A mohli jsme získat tu sílu té emoce a vůči té situaci najednou být v klidu, takže v tu chvíli podobně jako když se otužuji, podobně jako u té masáže, začínám to konkrétní místo vědomě uvolňovat a prodýchávat. Hodně pracuji s dechem. Ten dech třeba pokud je člověk v enormní emoční zátěži se nejlépe zklidňuje přes výdech, často ten nádech je spontánně rychlý a postupně zpomaluji, zklidňuji ten výdech a uvolňuji to konkrétní místo a vnímám, co to s mnou dělá.

Všimněte si, že v tuto chvíli při této technice, já vlastně vůbec neřeším tu práci s tou představou, čeho se bojím. To je jen spouštěč, to je pro mě jen ta brána k tomu cítit sílu, se kterou chci pracovat. Od této chvíle vlastně pracuji jen s tím tělem, a tak jak to prodýchávám, tak vlastně v tu chvíli cítím, jak to místo se zklidňuje, někdy je to otázka pár sekund, pokud už to umíte, byly strachy, které jsem si třeba rozdýchával celý týden. Samozřejmě ne v kuse 24/7, ale vědomě mnohokrát za den jsem se k tomu vracel a trvalo to, bylo to hluboké a cítil jsem jak s každou minutou, s každou čtvrt hodinou kdy v tom jsem a prodýchávám to, tak se to opravdu zklidňuje a aniž bych vlastně vyřešil tu původně stresovou situaci já najednou získávám klid, což znamená, že roste moje síla a zmenšuje se ten rozdíl mezi mojí silou a obtížností té situace a tím vlastně přichází větší a větší pocit klidu a pokud dotáhnete tuto techniku, tak je mi dobře, jsem v klidu, přitom jsem tomu klientovi ještě nezavolal.

Ten klient je furt stejný klient a já vůči němu má pořád stejný respekt, ale najednou už tam není ten strach a v tu chvíli už zvednu ten telefon a zavolám právě s tím klidem, autenticitou, lidskostí, ale i pevností tak, aby opravdu tomu člověku do telefonu mohl podat ty informace tak nejlépe, jak umím. To je celé.

Takhle já vnímám, že funguje náš vnitřní růst, že jsme konfrontovaní se situací, která nás přesahuje, může to být přesně volání nějakému klientovi, že k němu mám přehnaný respekt a třeba k takovýmto technikám dorostu, jsem vůči tomu v pohodě, udělám to, super!

A zase za nějakou dobu přijde situace, která znova mě zneklidní a já do ní znovu dorostu, a to je vlastně mechanismus vnitřního růstu. To je pro mě cesta kapitána, vlastně člověk přes vnější události, které jiné lidi stresují a mají tendenci se jim vyhýbat, je pro mě právě tento moment toho potencionálního neklidu, ten nejlepší trénink pro to získat kvalitu, kterou jsem před chvílí neměl.

Tento článek je přepis video nahrávky o strachu z telefonování, které můžete shlédnout na mém osobním LinkedIn profilu.