Jak nám mohou pomoci odříkací výzvy?

Tento článek je přepis záznamu živého vysílání Paluba s Michalem. Záznam můžete shlédnout na stránce živého vysílání zde.

Dnes na téma nejen půstu, ale hlavně obecně na téma odříkacích výzev. Pobavíme se o tom, proč nám a jak konkrétně nám mohou odříkací výzvy pomoct. Vysvětlím vám a ukážu, jak konkrétně s tím pracuji já.

Pokud sledujete na LinkedInu můj profil, tak víte, že jsem během října prodělal opravdu dlouhý půst, zatím nejdelší, který jsem kdy absolvoval. Právě i půstu budeme věnovat to dnešní téma jako určitému druhu odříkací výzvy a pokusím se s vámi podělit o určitou inspiraci, zážitky, zkušenosti, poznatky které jsem během toho října a mého dlouhého půstu zažil.

Svou koučovací praxi vedu zhruba 15 let, a právě odříkací výzvy jsou nedílnou součástí mých trénink, které aplikuji nejen na sebe, ale i na moje klienty, pokud ta situace si to žádá a pokud je to v tu chvíli má posunout dál.

Co je to odříkací výzva?

Co to je vůbec ta odříkací výzva? Odříkací výzva je velice specifický trénink, který má svoje zákonitosti.

Já jsem se k odříkací výzvě dostal stejně jako k dalším podobným tréninkům tím, že jsem začal kdysi dávno rozkrývat princip, jak fungují naše touhy.

Jakou roli hrají touhy v odříkání?

Touha je něco, co nás v zásadě naplňuje. Je to emoční obsah, to že něčím žijeme, to že vůbec já teď tady sedím, povídám k vám, vysílám, znamená že mám nějakou touhu. To že vy mě posloucháte znamená, že máte nějakou touhu.

Touha je síla, která je za veškerým naším chováním, postojům, myšlenkám, jak se říká „za vším hledej touhu“.

Touha je pro nás strašně důležitá, protože nám dává sílu, dává nám smysl v tom životě. Dokáže nás udělat neskutečně šťastným, protože si plníme svůj sen a třeba zvládnu nebo udělám, získám to, po čem jsem toužil. Stejně tak ale pokud nejsme dostatečně zralí a trénovaní, tak má tendence nás ovládat.

V této souvislosti jsem si uvědomil, že potřebuji určité druhy tréninku jako něco, co mě zocelí, co mi dá možnost žít moje touhy, které mám v životě, ale přitom nebýt na nich závislý, nebýt na nich zranitelný.

Využít tu radost, to těšení se, v tu chvíli i vlastně nějaké naplnění, které člověk v té touze najde, ale svobodně. Protože právě svoboda je pro mě jako pro kapitána a obecně pro kapitánství jedna z klíčových hodnot. Obecně touha po svobodě je jedna z klíčových tužeb, které když člověk rozkryje, tak nás krásně vedou dál.

A tím se dostáváme k odříkací výzvě. Když jsem si začal mapovat svoje touhy, tak jsem zjistil, že mám spoustu tužeb, které mají tendence mě ovládat. Třeba moje touha dát si něco dobrého k jídlu. To prostě bylpro mě takový mor, který jsem měl kolikrát problém si odříct.

Obecně si člověk uvědomí, že během toho dne máme často spoustu věcí, které si potřebujeme dát, potřebujeme si dopřát, abychom se cítili dobře. Naše ego má tendence nám říkat, že ta svoboda je si to dopřát, „vždyť jseš svobodnej, tak si dej to kafe, dej si pořádný oběd, vždyť můžeš, tak to využij“.

To ale může být jedna velká iluze. Pokud je pro mě důležité si uvědomit a zjistit, jestli mě touha ovládá, tak si potřebuji umět tu věc na chvilku odříct. Říct si „dobrý, tak ale dneska bez toho, dneska třeba nebudu jíst nebo dneska si nedám kafe, dneska nekouknu na sociální sítě nebo odložím telefon nebo si večer nepustím Netflix“.

Každý máme během toho dne věci, které nám dělají radost, na které se těšíme a abych v tu chvíli opravdu mohl ten můj život žít plnohodnotně a být na té mojí cestě maximálně svobodný a využil svůj potenciál, tak vlastně potřebuji zjistit, jaké ty touhy mě ovládají nebo mají tendence mě ovládnout.

Dovolit si odříct třeba kávu

A to zjistíte právě tím, když si některé ty potěšení dovolíte odříct. Jak to funguje? Jednoduše jsem se ráno probudil a řekl „dobře, tak na co se dneska těším? Na dobrý kafe v kanceláři třeba“ a řeknu si „fajn, tak co kdybych si ho dneska nedal“.

Pokud jsem úplně v klidu, úplně v pohodě, tak tam nevnímám nějakou míru lpění, která by vedla pocitu, že ten den bez toho bude úplně na prd.

Pokud se nespustí obhajoba toho, že vlastně je to blbost si to kafe nedat, to znamená, pokud jsem vůči pití kávy svobodný, tak si řeknu „hele dobrý, já si dneska to kafe nedám“ a jsem v pohodě a nedám si.

Smyslem není si nedat kafe, ale ověřit si tu svobodu.

Pokud to zkusíte, tak zjistíte, že máte věci, potěšení či druhy radosti, kde už nějaká míra lpění je a kde přesně jen stačí, když si ráno pomyslíte na to, že dneska si od toho dáte pauzu.

Kdo jiný by o tom měl mít možnost rozhodovat než vy a dáte si třeba ten den bez kafe, bez sladkého, bez internetu.

Najednou tam, kde to lpění je, tak zjistíte, že to není tak jednoduché, že vlastně tam cítíte s tím spojené nějaké pnutí. Něco co třeba způsobuje nějakou pochybnost, jestli vlastně to je dobrý nápad. Můžete začít vnímat, jak v té hlavě, jako kdyby ten záškodník, to ego rozjíždí tu obhajobu, proč tam to kafe nechat, vždyť to je to jediné potěšení, na které se celý den těšíte a vy si ho zasloužíte, ten den bez toho bude na prd a hlavně jaký to má celé smysl, že si jeden den nedáte kafe.

Tenhle druh kapitánských výzev totiž primárně nesledují vnější cíl typu na chvilku si dát pauzu od kofeinu nebo zhubnout, ale primárně člověk sleduje vnitřní cíl, a to pro kapitána je nabýt vnitřní svobody, to znamená být svobodný ve svém rozhodnutí.

Být svobodný si něco odříct

Když si řeknu, že si nedám kafe, tak si ho můžu nedat. V tom je ta svoboda. V momentě, kdy jsem svobodný, tak si ho můžu dát, to není problém.

Problém není v kafi, problém není v cigaretě, v počítačové hře, v seriálu nebo v sociální síti, kterou sleduji, problém je, pokud mě to ovládá.

Když mě věci v životě ovládají přes moje touhy, tak vlastně ztrácím svoji sílu, ztrácím energii. Můžu si kolikrát naplánovat určité věci, ale zjistím, že ten den nakonec plyne úplně jinudy, protože tyhle věci za mě rozhodly, protože já se jim neumím vzepřít, neumím se jim postavit a být tou autoritou, že dnešek je můj den a já rozhoduji o tom co budu jíst, co budu pít, co budu dělat.

To je vlastně důvod a způsob, jak jsem došel k odříkací výzvě.

Třeba kafe je něco, co jsem si kdysi dávno takhle pravidelně odříkával, až z toho vzešla docela dlouhá doba, kdy jsem to kafe nepil a vlastně mě to posilovalo, dělalo mi to dobře. Pořád jsem někde vnitřně cítil, že rostu v tom pocitu, že jsem vůči tomu svobodný a rozhoduji o tom já než to, že by mi chyběla ta chuť toho kafe.

To ale neznamená, že si ho nemůžu dát, protože kapitán může, ale co je důležité, nemusí. Takže to je princip odříkací výzvy. Jedna z oblastí, na kterou jsem dřív nebo později logicky musel narazit, byla strava.,

Strava je něco, co mě dřív dokázalo velice často ovládat, ať už přes různé sladké pamlsky, které člověk miluje anebo i tendence se velice dobře a mistrně přežrat. Měl jsem různá období, kdy člověk byl třeba silnější, vážil víc, než mu bylo příjemné, než by vůbec bylo zdrávo a najednou ta odříkací výzva logicky přišla i na tu oblast toho jídla a já jsem narazil na téma půstu.

Půst jako odříkací výzva

Moje cesta k tomu vedla právě přes tu hru, přes tenhle princip té vnitřní svobody, kterou jsem měl potřebu v sobě budovat a zjistil jsem, že i to jídlo má tendence mě ovládat.

Moje cesta teda nevedla v rámci motivaci přes často i zmiňované nebo u spousty lidí běžné motivy typu očisty těla, ztráty váhy nebo zhubnutí. To samo o sobě není úplně ideální motiv pro držení půstu, to se nedoporučuje.

Moje motivace byla čistě kapitánská a to i v rámci toho jídla zažít to nutkání. Vnitřně vás ta touha tak trochu ponouká si něco dát i generuje v tom těle určité stavy, které vlastně vám vytvářejí tu poptávku, ať už formou chuti, kručení žaludku, třeba i určité ztráty energie, kterou potřebuje a chce.

Dneska jsem řekl, že nejím, no tak přece můžu, vždyť je to můj den a já jsem kapitánem svého života. To byl přesně ten určitý vnitřní střet a dialog, který jsem sledoval a který mě hrozně bavil a kde jsem vlastně velice bedlivě očekával, kdy přijdou tyhle vnitřní manipulace, tyhle pohnutky dát si to jídlo. Nějak obhájit to, že vlastně není problém to teď porušit a že vlastně ten půlden třeba už stačí.

Druhy půstů, které jsem vyzkoušel

Půst jako takový jsem držíval hodně dlouho třeba maximálně v tom rozsahu 36 hodin. To znamená jako kdyby jednoho celého dne, je to vlastně den a půl, protože poslední jídlo, které máte je večeře, pak celý den nejíte a pak až snídáte.

Byla potom doba, kdy jsem narazil na formu přerušovaného půstu, kterou někteří možná znáte. Strašně dlouho, několik měsíců mi to opravdu vyhovovalo. To je zase půst, kdy fakticky nepůstujete v tom, že byste nejedli vůbec, ale jedete v režimu, kdy jíte jenom 8 hodin denně, to znamená většinou se vám celé to jídlo smrskne na nějaká dvě hlavní jídla, třeba nějaká svačina. Máte na jídlo 8 hodin a po zbylých 16 hodin necháváte to tělo absolutně odpočinout a už zase pijete ideálně třeba jen vodu nebo třeba nějaké bylinné čaje.

Každopádně jsem někdy vlastně před rokem a půl poprvé někde vnitřně zacítil, že když jsem si dal ten jeden den půst, jaké by to bylo být v tom víc dní. Do té doby jsem si to nějak vůbec nepřipouštěl a najednou mi to začalo hrozně lákat, vlastně začít zkoušet a testovat jaké jsou ty dlouhodobější půsty.

Spouštěč mého 25 denního půstu

Přečetl jsem kolem toho i nějaké publikace, tak abych se o tom trochu dovzdělal. To, co se každopádně odehrálo teď v říjnu pro mě samotného bylo velké překvapení.

Byl jsem na jedné networkingové akci, kde součástí byl raut, ale který přišel až v pozdější části večera. Byl jsem hodně hladový a tak to nějak do mě padalo a přejedl jsem se. Jel jsem domů a úplně jsem cítil „hele zítra dám na jeden den půst“. Úplně jsem spontánně došel k tomu, že zítra nebudu jíst a to jsem ještě nečekal, že to nebude jen o tom jednom dni, nakonec z toho teda bylo těch dní 25.

Pro mě hodně překonaná laťka, kdy ten nejdelší půst do té doby, který jsem držel, byl pětidenní a měl jsem tehdy pocit, že už to je dost. Teď to ale bylo jiné v tom, že vlastně já jsem neplánoval konkrétní dobu toho půstu. Kromě toho prvotního záměru dát si půst na jeden den.

První čtyři dny půstu a moje energie

Hned druhý den, kdy jsem do toho šel, jsem začal intenzivně pracovat s určitými mentálními technikami, které mi pomáhají udržet nějakou vnitřní koncentraci, klid, sílu, energii, protože jsem věděl „hele čeká mě den bez jídla“. To je vlastně něco, co mě na tom půstu i baví. Vím, že to tělo nedostane energii, na kterou je zvyklé, tak mě to motivuje hledat způsob jak zaprvé v maximální míře tu energii během dne udržet a zbytečně ji nepouštět a za druhé hledat jiné způsoby, jak tu vnitřní sílu si dobíjet.

Začal jsem do rána opravdu intenzivně pracovat s mojí hlavou a neskutečně se mi propojily a rozkryly nějaké další techniky, které v tu chvíli byly velice intenzivní. Já jsem cítil, jak mám od rána obrovské množství energie, šel si zaběhat do stromovky, měl jsem plno schůzek a vlastně jsem byl překvapený, že jsem nezažil ani na chvilku moment slabosti, naopak byl plný něčeho fantastického.

No a tohle netrvalo den, ale celé čtyři dny. V tu chvíli jsem už někde vnitřně cítil, že tady to není o běžném půstu, jak jsem ho znal.

Jak možná jsem začal nově pracovat s určitými technikami, které jsem zavedl u sebe před nějakou dobou, tak vlastně najednou jsem byl schopný opravdu fungovat a živit to tělo velice efektivně, aniž bych ho krmil jídlem. Až od nějakého pátého dne jsem začal pomalu pociťovat určitý úbytek ani ne energie, ale síly.

Ještě čtvrtý den jsem byl běhat a běhalo se mi velice dobře a vlastně s postupem času, tak jak jsem dál pokračoval s velice pozornou prací v rámci nějaké relaxace, cvičení, meditace, těch mentálních technik, tak jsem vlastně zjišťoval, že ten můj režim, ve kterém jedu, který jsem si našel, je úplně dostačující na běžný chod.

Ty základní věci fungovaly skvěle, skvěle se mi koncentrovalo na práci, byl jsem velice tvořivý a až mě překvapovalo s každým dnem, jak mi z toho bylo dobře.

Nával energie když se vyplo trávení

Až od toho pátého dne jsem ale začal pociťovat úbytek síly. Ne energie, ale síly v momentě, kdy jsem opravdu potřeboval dělat náročnější věci, to znamená třeba když jsem se šel projít, říkal jsem si zkusím se proběhnout, tak jsem cítil že už přeci jenom na tu fyzickou větší námahu ta síla ubývá, ale tím, že jsem vlastně jinak se cítil neskutečně dobře, tak jsem si holt v tu chvíli pro ten moment řekl, že dobrý, tak holt nebudu pár dní běhat. A naopak budu pozorovat, kam mě to pustí. Šel jsem vlastně ze dne na den.

Každé ráno jsem se probudil se zvědavostí, jestli mi ještě pořád bude dobře a bylo neskutečně zajímavé sledovat, co se s tím tělem postupně děje.

Vlastně se moc hezky potvrzovalo, co už jsem četl v těch knížkách, kde srozumitelně popisovali jak vlastně to tělo se postupně přenastavuje, jak se tam po pár dnech zavírá trávicí mechanismus, protože tím pádem dostáváte v tu chvíli energii navíc. To je právě kouzlo dlouhodobého půstu, co člověk nezažije v tom jednodenním.

Když máte jednodenní půst, tak tam nedáte jídlo, to tělo nedostane určitou dávku energie, ale vlastně to tělo jinak fakticky funguje relativně dál a vy vlastně druhý den do toho hodíte klasické jídlo, aniž byste to museli nějak řešit.

Pokud ale ten půst drží člověk delší dobu, tak v určité chvíli ten trávicí mechanismus jako kdyby pochopí, že nic nepřijde, přijme vlastně novou realitu, že nemá cenu čekat na jídlo, takže nemá cenu udržovat ten proces trávení v pohotovosti, kdyby něco spadlo do toho těla a začne se utlumovat, začne se vypínat.

Tohle je fantastický moment, který zaprvé se projevuje tím, že vy najednou úplně ztrácíte zájem o to jídlo, to tělo si najednou řekne „okej, tak nemá cenu si říkat o jídlo, protože ono nepřijde“. Druhá věc je, že začínáte pociťovat opravdu návaly energie, kterou do té doby člověk neznal.

To trávení si vyžádá u běžného člověka relativně velkou část energie z toho všeho, co to tělo řeší, tak vlastně to trávení potřebuje relativně dost, aby vůbec nějakým způsobem fungovalo a o to víc energie, pokud navíc se nestravujeme dobře, ať už z pohledu střídmosti nebo toho složení. A tím se dostávám k určitému pro mě zásadnímu přínosu, který jsem zažil během těch 25 dní.

V momentě, kdy se vypne trávení, tak najednou zjistíte, že fakt máte energii, kterou jste nikdy neměli, protože ta energie nezmizí, ale může se v tom těle najednou přesunout někam jinam.

Čištění organismu

Najednou se vlastně může ta energie využít na jiné věci, na které normálně už nezbývá. A z tohohle pohledu vlastně to tělo je geniální nástroj, který si dokáže poradit v podstatě úplně se vším, akorát na to potřebuje tu energii, potřebuje mít klid, regenerovat ty správné buňky, ozdravit je, očistit je.

Začal jsem pociťovat, jak se mi zlepšuje a vytrácí určitý druh ekzému, který v zimě nebo na podzim, když se ochladí, tak mívám na rukou, začal jsem pociťovat jak se mi zlepšují určité věci, které člověk standartně je zvyklý, že to tělo má nějaké neduhy.

To tělo se čistí, protože jakmile to trávení se vypne, tak právě přes hrtan a přes jazyk se primárně tělo začíná odhleňovat. To poznáte jednoduše, a to je že vám začne velice bělat jazyk. Během půstu by si člověk měl pravidelně čistit jazyk, protože ty nánosy, které lezou ven, tak odebírat. Já jsem dokonce po dobu možná nějakých osmi deseti dní měl opravdu nepříjemně bolavý hrtan, měl i puchýře jak prostě se některé věci se potřebovaly dostat z toho těla ven a vyčistit. Překvapilo mě, jak dlouho tenhle proces trval a až nějaký dvacátý nebo jednadvacátý den, jsem najednou zjistil, jak ten povlak na tom jazyku začíná okamžitě mizet.

Ta první moje motivace byla zažít tu vnitřní svobodu, kdy jsem tím kapitánem svého života a prostě když si řeknu, že nebudu jíst, tak nemusím,.

Je půst pro každého?

To neznamená, a to zdůrazňuji, když s někým mluvím o půstu nebo když dělám nějakou besedu kolem toho, že bych říkal „hele půst je pro každého, půst je z principu vlastně léčivý a všichni půstujte“. Ne, je to velice podobné, jako když se mě lidí ptají, jaké to bylo, když jsem byl na týden ve tmě. Já jsem v tu chvíli tam šel připravený, byl jsem z toho nadšený, ten týden jsem si opravdu užil a hrozně mi to dalo, ale to neznamená, že každý tam má v tu chvíli jít.

Protože podobně jako ten pobyt ve tmě, tak úplně stejně ten půst je něco, co je třeba dělat, protože někde vnitřně cítíte, že vás to láká zaprvé a že vlastně v tu chvíli si tam pro něco konkrétního jdete. S velice ale bedlivou pozorností, nebýt tam primárně přes to ego, chtít si něco dokázat, protože tak jak pak může být třeba ta tma pro někoho až traumatizující, tak ten půst pro někoho, pokud by to přehnal, tak samozřejmě může být až škodlivý.

Vnitřně poslouchat sám sebe, jestli mi to ještě pomáhá nebo jestli už mi to škodí a takhle já jsem si vlastně prošel ten pětadvaceti denní půst. Každý dnem jsem byl připravený se začít vracet k jídlu a jen jsem čekal, kdy začnu pociťovat to, že už mi to nepomáhá.

Konec mého půstu

Až ten šestadvacátý den, kdy jsem najednou začal pociťovat, že mi opravdu chybí síla, když jsme byli v Krkonoších a při nějakém výšlapu do kopce jsem cítil, jak jsem zpomalil, byl jsem zadýchaný.

Najednou to tělo si řeklo o jídlo, což u toho dlouhodobého půstu není tak jednoduché a to je právě jedna z posledních věcí, které bych zmínil. U těch krátkodobých půstů je to fakticky relativně jedno, když si dáte jednodenní půst, člověk nějaký návrat k jídlu nemusí skoro řešit, když jsem dělal tří nebo pětidenní půsty, tak jsem si třeba jeden den dal jen zeleninu na páře v menším množství abych to nějakým způsobem hned nezaprasil.

Jak jsem začal znovu jíst

Ale u toho 25denního půstu člověk k tomu návratu potřebuje přistoupit velice zodpovědně a citlivě.

Mně to velice připomnělo, když jsem si kdysi dělal kurz na potápění a do té doby jsem vlastně s tím neměl žádné zkušenosti.

Prostě jsem si myslel, že ten člověk se potopí s tou výstrojí a zase potom se vynoří, než jsem pochopil, že jedna věc je se potopit a druhá je se vynořit způsobem, že vůbec se vynořím zdravý a živý.

Podobné je to u toho dlouhodobého půstu. Ten návrat mi trval zhruba dva týdny, když vezmu že opravdu jsem jedl plnohodnotně klasicky bez nějakých omezení, že bych ještě bral nějaký ohled na to, že jsem byl v půstu.

Člověk vlastně začíná na začátku jen šťávami, zeleninové, ovocné šťávy, pak po několika dnech k tomu člověk přidává čerstvou zeleninu na páře, pak třeba nějaké sušené ovoce, pak k tomu přidáváte kousek krajíčku chleba a vlastně postupně se to nabaluje.

Není vůbec jednoduché a kolikrát ani příjemné, když se rozhodnete, že jdete zpátky do jídla. No jo, jenomže vy to nemáte kam dát, protože po těch pětadvaceti dnech, ten žaludek to je scvrklé nic, to prostě tam dáte dvě tři sousta a čtvrté už vás tlačí v břichu, ale ten hlad tam pořád je.

To je velice mentálně, psychicky náročný moment, kdy vy vlastně už máte silnou potřebu toho jídla, už jste se vlastně rozhodli, že budete jíst, ale vy nemůžete a vy víte, že možná to ještě nějaký týden potrvá než se najíte tak.

Uvědomil jsem si, kolikrát je pro mě daleko jednodušší vůbec nejíst než držet tu rovnováhu, která je velice křehká. Když koučuji sportovce, tak vlastně ten sportovec má tendenci jet maximální výkon, tak aby se maximálně posouval a podával nejlepší výsledky. Ale přesně na té hranici, aby to nepřehnal, aby se nezranil a vlastně najít si tuhle hranu je vlastně něco, co nikdy není definitivní. Dneska jste ji měli, ale zítra ji hledáte znova.

A zadruhé vyžaduje to velice řekl bych vědomé vnímání toho, co potřebujete, ale i jak funguje vaše tělo, co potřebuje vaše tělo, co mu pomáhá, co mu škodí a člověk vlastě musí zase se umět odpojit nebo vymezit od těch tužeb, které by chtěly víc. Ještě by chtěly trénovat nebo ještě by si chtěly dát něco dobrého, ale vy víte, že byste tomu tělu ublížili.

Jaký přínos měl půst pro koučink?

Přineslo mi to spoustu inspirace pro moji práci, jak se sebou, protože já vlastně tím osobním rozvojem v podstatě žiju každý den a bádám, jak vlastně člověk funguje a jak fungují naše strachy a jak s nimi pracovat a co ty touhy a tak dále, takže mi to hodně posouvalo i pracovně při práci s mými klienty.

Rozkrývalo mi to spoustu nových interaktivních technik.

Tím, že člověk hledal ten zdroj síly jinde, tak jsem ji nacházel. Jak jen přes hlavu člověk dokáže „vyživit“ energicky něco, co do té doby byl zvyklý a vlastně i nastavený, že vlastně nejde jinak řešit než tím jídlem. Tohle samozřejmě bylo pro mě obrovsky transformační, protože mi to vlastně otevřelo cestu k tomu, jak pracovat s tou myslí a s tou hlavou úplně jinak a mnohem hlouběji.

Uvědomte si a najděte si ty požitky, které dnes a denně konzumujete a mají tendence vás ovládat. Jen si uvědomte, že v tom nejste svobodní, že vlastně si nemůžu třeba to kafe nedat, neumím to a najednou když vlastně v tu chvíli si člověk uvědomí tu nesvobodu, tak v sobě probouzí touhu po té svobodě a tím pádem v sobě rozkrývá sílu, která tam před chvílí nebyla a odvahu dát si tu výzvu.

Výzvu, která možná nebude příjemná, ale osvobodí mě od něčeho, co mě ovládá a tím se jako kapitán posouvám dál. Protože čím jsem svobodnější, čím méně vás věci ovládají a přes čím méně věcí jste manipulovatelní, tím více se vám rozkrývá váš osobní potenciál, který máte v sobě a se kterým najednou můžete svobodně nakládat. A navíc tím intenzivnější a větší touhy svobodně můžete prožívat.