Novoroční předsevzetí

Tento článek je přepis záznamu živého vysílání Paluba s Michalem. Záznam můžete shlédnout na stránce živého vysílání zde.

Bereme si příliš velké sousto

To, proč často ta novoroční předsevzetí nefungují má mnoho důvodů, já z nich vyjmenuji jenom pár tak, abych postihl ty hlavní, které vnímám i u svých klientů.

Jedním z důvodů, proč spoustě lidem ta novoroční předsevzetí nefungují, je, že to chceme urvat, jsme přemotivovaní. Při tom bilancování se v nás často hromadí určitý pocit nespokojenosti, že vlastně ten rok mohl být lepší a že jsme mohli zvládnout víc věcí, posunout se dál. Přes tu nespokojenost nás to vede k motivaci „a teď se do něčeho pustím, začnu pravidelně cvičit, začnu pravidelně běhat, začnu jíst zdravě, začnu si pravidelně domlouvat schůzky, začnu si pravidelně čistit úkoly, připravovat na den nebo týden projekty“, může to být cokoliv. V tom návalu toho, jak chci, aby ten nový rok byl perfektní, tak často neodhadneme síly a tu změnu jako takovou si vlastně předsevzeme příliš velkou.

V tom počátku, dokud je tam síla té motivace, která je často z toho naštvání, tak to funguje. Ale jak ta síla upadá, tak ten velký závazek najednou se stává až příliš těžkým břemenem a najednou z toho utečeme nebo to začneme nějak obcházet a nakonec vlastně na to rezignujeme.

Začátek roku je rizikový v tom, že bychom nejradši od toho ledna změnili všechno. Pokud s tou změnou pracujete během roku, je to mnohem jednodušší, protože vy vlastně v tu chvíli nejste v tom bodu nula, kdy všechno chcete aby bylo lepší. Když přijde nějaký podnět a vy si řeknete „fajn, tak na tom zapracuju a pracujete s jednou věcí“, tak je to daleko snazší i efektivnější, než když takových věcí chcete zapracovat víc.

Předsevzetí si můžete dát kdykoli

Takže určitě jedna z klíčových věcí: předsevzetí si můžete dát kdykoliv. Začněte s jedním. A začněte kdykoli, ať už prvního ledna nebo v půlce léta. Stačí tomu předsevzetí neříkat novoroční. Hlavně pracovat s jedním tématem tak, abyste si v tom našli tu cestu, která funguje. Pak můžete přidávat další, protože přesně jestli něco nefunguje, tak je to urvat všechno najednou.

Motivace nespokojeností nefunguje

Pokud jsem motivovaný nespokojeností a tím, že mám problém se sebou a z tohohle titulu beru energii se pustit do nějaké změny, tak to nebude fungovat. Proč?

Například, pokud jsem tlustý a nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. Říkám si tedy, že už s tím potřebuji něco začít dělat. Svým způsobem je tohle vnitřní mechanismus, který krásně člověka vede k té změně a dává nám sílu. To naštvání v tom, že už se na sebe nemůžu dívat, protože prostě jsem v zrcadle tlustší než mi je příjemné a v tu chvíli se do něčeho pustím. Ta nespokojenost má v tu chvíli nějakou energii, dá mi odvahu, vytrvalost, přesvědčení, do toho začít dělat věci, které jsem včera nedělal, třeba pravidelně cvičit, běhat, do toho jíst zdravě.

V tu chvíli to první dny funguje, protože tam je z čeho brát, je tam vlastně ten motor. Pokud přichází nějaké výsledky, tak logicky tam přichází radost z toho, že se posouvám, to je skvělé, ale a to je důležité, v tu chvíli ztrácí ta nespokojenost svoji sílu, protože já začínám být spokojený.

Tahle fáze funguje dokud mám výsledky, protože sice už nemám energii z nespokojenosti, ta opadla, ale mám výsledky. Jenomže úplně stejně jako ve všem, je s postupem času těžší a těžší dosahovat výsledků stejně rychle.

Shodit první tři kila může být jednodušší než když už jste shodili deset a shodit další tři kila, to znamená v tu chvíli je to už daleko těžší. A najednou už ta energie, kterou beru z výsledku, nepřichází tak často. A já, pokud tu věc nedělám rád, dělám ji jenom proto, že musím, abych zhubnul, tak vlastně začínám ztrácet ten motor a začíná mě to víc a víc otravovat. Musím se k tomu víc a víc nutit, začínám vynechávat, začínám to „šulit“ a najednou zjistím, že jsem s tím úplně přestal.

Pokud totiž moje motivace vychází z nespokojenosti, tak je tam jeden zásadní zádrhel. Vede to k tomu, že jsem fixovaný na výsledek. Kdy to bude fungovat je, pokud si k té činnosti najdu vztah, to znamená už to není něco, co dělám z donucení abych v tu chvíli třeba zhubnul, ale vlastně už to mám rád, mně to vyhovuje, já už se bez toho neumím představit život.

V tu chvíli to zabere, ale pokud se nedostanu do této fáze, kdy se mi k té aktivitě vytvoří pozitivní emoční vazba, tak mi dojde síla a já to kvitnu.

Kdy předsevzetí budou fungovat?

Princip, který zaručí, že předsevzetí budou fungovat, se týká schopnosti přijmout sám sebe i v té nedokonalosti. Abych právě pro jakoukoliv změnu, včetně novoročního předsevzetí, mohl na to jít jinak, tak já potřebuji najít způsob, jak už teď se přijmout, například v tom, že jsem tlustý. Ale jak na to?

Jak se dostat do stavu, kdy můžu jít dělat věci, které povedou k tomu, že zhubnu, ale přitom nemusím být hnaný svým vlastním odporem.

Používám techniku, která souvisí s principy vnitřního domova. Já se potřebuji osvobodit od toho mít tu potřebu, až skoro povinnost pořád něco sobě nebo druhým dokazovat, abych mohl být šťastný. Protože pokud nenaplním nějaké očekávání, tak nemůžu být šťastný. Jsme bohužel příliš často závislí na tom, jestli naplníme očekávání a pak ano, můžeme být spokojení. Ale to je past.

Já potřebuji najít způsob, jak přijmout sám sebe, i když nenaplňuji očekávání. Jak ale můžu přijmout sám sebe, když nenaplňuji svoje očekávání?

K tomu používám techniku vnitřního domova a symbolu vnitřní máma, vnitřní táta. Jde o tu vnitřní mateřskou energii, tu schopnost přijmout bezpodmínečně svoje dítě, ať je jakékoliv, protože tohle je něco, po čem vlastně všichni ve skrytu duše toužíme.

Představte si, že jste v něčem neschopní, třeba zhubnout nebo vydělat víc peněz nebo domluvit další schůzky. Uvědomte si, jak se odmítáte, jak se za to stydíte, jak je nám to nepříjemné. I v tomto stavu, kdy jsem úplně neschopný, chci, aby mě někdo přijal, někdo objal, někdo byl schopný milovat i s tím, jak jsem teď hrozný, jak jsem neschopný, jak jsem třeba nezodpovědný.

Rozkrývám touhu po bezpodmínečném přijetí.

Tahle touha je v každém z nás a my jsme se jí vzdali, protože ve vnějším světě není jednoduché ji naplnit v běžných vztazích. Klasické vztahy fungují primárně přes naplňovaná očekávání, kdy pokud vlastně se mi vejdete do nějakých mantinelů toho, co já jsem schopen tolerovat, tak je mi s vámi dobře a vlastně vás přijímám.

Jakmile překročíte tu hranici v čemkoliv, tak najednou začnu mít problém a už vás nedokážu přijmout. To je podmíněné přijímání, a to je vlastně něco, co v tu chvíli nás dělá velice zranitelnými.

Ta naše touha, ta opravdová, dětská, je být přijímaný bez podmínek. Když si rozkryjete touhu, najít to, že i když jsem tlustý, že se na sebe nemůžu podívat, tak představa, že teď přijdu domů a tam bude někdo, kdo mě přes to všechno obejme a přijme mě.

To je něco, co si potřebuji uvědomit, že to první, kde vlastně nevědomky děláme chybu je, že se snažíme o to přijetí ve vnějším světě.

Ve vnějším světě se snažím být úspěšný, aby na mě táta byl hrdý nebo vydělat dost peněz, aby moje rodina byla zajištěná a byla se mnou spokojená anebo dělat věci, které tomu druhému jsou dost příjemné na to, aby mě měl rád, abych byl oblíbený.

Já vlastně potřebuji pochopit, že ten zdroj toho bezpodmínečného přijetí v tom vnějším světě dlouhodobě naplnit nejde, ale uvnitř sebe sama ano.

Možná to zní až příliš nepochopitelně, ono kdybyste tady seděli v té mé koučovně a nakonec dnes tady bylo pět takových, tak možná se čtyřmi jsme se věnovali i této technice a divili byste se, jak nakonec i třeba manažeři nebo ředitelé firem, kteří by o něčem takovém nikdy nepřemýšleli, jsou schopní najednou v sobě díky té technice najít to příjemné zklidnění.

A pak chtějí trénovat kdykoliv můžou, protože jim to dělá dobře a najednou vnímají, jak je to posouvá dál.

Je to zvláštní, ale vlastně právě ta naše neschopnost nás může obrovsky posunout dál.

Pokud to shrnu, tak jak já vnímám tu hlavní příčinu, proč nám nefungují změny, v “ne”přijetí sama sebe. Ženete se za změnou a přitom jste se sebou nespokojení a nepřijímáte sami sebe.

Ta technika vnitřního domova mi dává sílu, to je ta moje základna. V momentě, kdy vy v tom domově rozkryjete ten zdroj nepodmíněného přijetí, té bezpodmínečné lásky, tak vlastně z té honby za úspěchem, za tou změnou, kterou musím zvládnout, protože jinak nemůžu být spokojený a nebude klid, tak je najednou dobrodružství.

Vše začíná tím, že máte základní přístav, svůj vnitřní domov, kde je vám dobře a kde i když věci ještě nefungují tak, jak byste chtěli, tak jste přijímaný a milovaný. To je princip vnitřního domova. Princip vnitřní mámy jako zdroje bezpodmínečného přijetí.