M: Michal
P: Petr
„Jsem přesvědčen, že nejhlubším a nejpevnějším základem morálky je vděčnost“ – Jan Sokol (český politik, filozof a novinář).
P: Dnešní doba nahrává tomu cítit se jako oběť. Nemůžeme pořádně pracovat, jsme uvrženi do domácích pracoven. Nevíme, co bude zítra. Jak se přestat cítit jako oběť? A co je to nástěnka vděčnosti? Na to odpoví autor kurzu Cesta kapitána Michal Holík. Začíná další díl podcastu: Život s egem.
P: Michale já tě tady vítám, ahoj.
M: Ahoj Petře.
P: My vlastně budeme celkem dost navazovat na předchozí epizodu tímhle dílem. Budeme se bavit o vděčnosti, o nevděku. Nevděk je něco jako základní princip vlastně, toho, jak ego funguje, jestli jsem to pochopil správně.
M: Pochopil si to skvěle. To ego nás dopředu neustále žene právě tím svým nevděkem, tou nespokojeností s tím, co je teď, protože v momentě, kdy je to ego spokojené, tak je uspokojené. Proto se tak ego tak bojí stagnace. Proto vlastně ty lidi mají potřebu, aby se to někam hýbalo, protože v momentě, když se to nehýbe, tak mají pocit, že je něco špatně. Nedokážou tam právě v tom být spokojeni. Ten nevděk je přesně to, co známe všichni, když to ego nás přiměje se kamkoliv posunout, ať už kariérně, na nějakou novou pozici, nebo k nějakému platu, tak zažijeme nějaký lauf z toho, když se to podaří. Najednou přesně když tomu egu dáš to, co chce, tak ono dokáže být vděčný, ale jen pro ten moment.
P: Zase krátkodobě, že ano.
M: Přesně tak. Zákonitě aby tam neustrnulo, tak ono vůči tomu stavu, co dokázalo musí začít měnit ten emoční postoj od té blaženosti k nějaké mírné spokojenosti, pak samozřejmě k nějaké neutralitě, že mu to je vlastně jedno a za chvilku mu to dokonce už začne vadit, protože už rok jsem například na stejný pozici v té firmě. A podívej se tamhle, ten už zase roste a já už zase trochu stárnu a je na čase se zase posunout. Úplně stejně to známe z toho konzumního světa. Když si koupíme nové hodinky, telefon, auto, cokoliv, tak přesně v ten moment, kdy to tomu egu dopřejeme, tak ono se z toho těší, má z toho energii. Jak dlouho ti ale vydrží radost z nového telefonu?
P: Hm, no vydrží mi chvíli samozřejmě, protože jeden čas je to fajn a mohu si s tím hrát, objevuji nějaké nově věci. To je vlastně to, jak je to ego uspokojený v tu chvíli, je vděčný za to, že má co dělat. Možná i můj sociální status v tu chvíli vzroste, protože mám přeci jen nový iPhone/telefon, ale to všechno velmi rychle vymizí, dokonce rychleji, než je třeba hodnota toho nového telefonu, kterou jsem za to dal.
M: Přesně. Pokud pak je to ego už nespokojený, tak nás zase pomalu tlačí do toho režimu té oběti, o které jsme se bavili minule. Najednou už seš ten chudák, který má ten starý telefon. Podívej se támhle na Kubu, ten má nový a ty tady furt jako smrdíš s tím starým. Už se nedá pořádně použít.
P: Nehledě na to, když ten člověk má třeba stejný telefon, ale jako lepší výbavu.
M: To je stejně jako s autem nebo čímkoliv jiným. Ono stačí, že si ho koupil teď čerstvě, tak vlastně mu skoro závidíš, že to má čerstvě a ty ho máš dlouho a je to okoukaný.
P: Já k tomu musím přihodit skoro až absurdní případ, ale asi to budeš znát také. Ve chvíli, kdy máte vlastně identické telefony dejme tomu, úplně stejnou výbavu, ale ten druhý člověk, kterého znáš si to koupil jen o něco později, takže má ten telefon čerstvější vlastně než ty a stejně to tvoje ego ti tam vlastně někde začne hrát, že musí být lepší, ale vlastně není v čem jako, protože třeba máte nejlepší telefony oba.
M: Protože pro to ego je ten telefon jen ten symbol a ty mu vlastně nezávidíš ten telefon, ale tu radost, kterou z toho má a ty už jí vlastně nemáš. Ty už se vlastně z toho telefonu nedokážeš těšit jako on a tím pádem vlastně chceš znova zažít tu radost, a to znamená koupit si zase něco nového.
P: Takže neustále vlastně prahnu po nějakých nových, čerstvých stimulech a chybí mi tam vděčnost.
M: Jo. A právě ta oběť je pak něco k čemu tíhneme. Ego nás k tomu nutí, protože pak jsem ten chudák, který má starý telefon, starý auto, bydlí v podnájmu, nebo v nějaký zapadlý čtvrti, nebo už má dlouho ten stejný příjem anebo samozřejmě ta oběť pramení z nějakého poklesu, protože já o ten telefon mohu přijít. Stejně tak mi někdo může ukrást auto, nebo spoustu lidí zažívá pokles nějakého příjmu, nebo úplný výpadek přijmu, zaměstnání, nebo ten segment ve kterým dělají se zastaví zásadním způsobem. Oni vlastně najednou tím egem jsou tlačeni do té oběti, protože pro to ego je to hlavně nespravedlivý, protože já si to prostě nezasloužím a ta oběť je přesně to, co potřebuji rozkrýt, co potřebuji zachytit a s čím se potřebuji naučit pracovat. To je právě to v čem nám pomůže to dnešní téma a sice téma vděčnosti.
P: To téma vděčnosti, když ho tedy otevřeme, tak jak já tu vděčnost mohu posilovat, na nějakých zase konkrétních příkladech z běžného života.
M: Jo, ještě jen řeknu jednu věc. Je dobré to připomenout, už jsme se o tom bavili v jiných dílech. Opravdu naučit se zachytit ten stav té oběti, který se dá poznat velice jednoduše a to je, že začínáme zobecňovat, protože tím že pro to ego existuje jen ta základní touha, ve které je najednou nenaplněné, protože najednou třeba ztratilo ten mobil, nemá příjem, na který bylo zvyklý, prostě něco je špatně, tak ono vlastně zužuje to svoje vnímání pouze na tu touhu a zjednodušuje to vnímání toho světa. V tu chvíli tím, že jde jenom o jednu věc, tak je všechno špatně. V těchto momentech hodně zobecňujeme takovýma těmi výrazy: No to je jako … všechno je naprd, nic nefunguje… to nemá cenu … a nikdy to fungovat nebude… mně se nikdy nic nepodaří… já vždycky všechno zkazím … a ty, když to posloucháš, tak říkáš, co blbneš, vždyť jen včera se ti podařily dvě věci. Ten člověk v tu chvíli úplně zúží ten úhel svého pohledu a ta jediná touha, kterou dokáže vnímat a znervózňuje ho je pro něj vlastně celý svět. Tam když je nešťastný, tak je všechno naprd.
P: Proč se tohle děje, proč nás to ego staví do té role té oběti?
M: Protože v nás chce vytvořit vlastně ten pocit toho, že musíš teď. To ego tě dokáže motivovat jen přes strach a ten stav té oběti je pro nás tak nepříjemný po chvilce, že najednou se v tobě hne nějaký přesvědčení, že si s tím prostě musím poradit. Z té oběti jsou jen dvě cesty přes to ego, neřeším teď pro nás ty kapitánské. Buď tě ta oběť dovede k rezignaci, když řekneš, že na to kašleš, to je nakonec to o čem jsme se bavili v jednom z těch posledních dílů, jako jeden z vlivů. Nebo když to neodpískáš, tak v té oběti jdeš do nějaké aktivity, ale seš v režimu „muset“, což je naprosto nekonstruktivní, a ne kapitánský přístup pro nás, s který potřebujeme se naučit pracovat, pak si to ukážeme. V tu chvíli ty jsi oběť té situace, sice to jdeš řešit, ale seš přesvědčen o tom, že nemáš na výběr, nemáš volbu.
P: Už jen to je asi odsouzení k nějakému minimálně horšímu výsledku.
M: Jo, protože seš sevřený. Musíš, to je něco, co člověka svírá. Vlastně ti to nedovoluje s tou lehkostí tvořit.
P: To je pravda, to tam vlastně úplně chybí a nemáš asi takovou tu flow, do které se potřebuješ dostat, aby si něco opravdu hodnotného udělal.
M: Když musíš, tak si netrpělivý, seš fixovaný na výsledek, protože prostě musíš. Když to děláš tak tě to štve, protože „už aby to bylo hotový“ a ještě když to nevyjde, tak je to peklo. Je to ale vlastně způsob, jak to ego nás nakonec dokáže i aktivovat k nějakému řešení, protože jinak než s tím strachem, že bys to třeba nezvládl a mohl v té oběti zůstat navěky, tak vlastně jedině s tím strachem dokáže pracovat.
P: Dokáže mě vlastně nějakým způsobem motivovat i ta vděčnost?
M: Dokáže, to je vlastně to, co si ukážeme. To je vlastně ta základní alternativa k té nespokojenosti toho ega. Když se mě lidé ptají, nebo mě ze začátku přesvědčují o tom, že tu nespokojenost potřebujeme jinak bychom nic nedělali, což ti tak připadá, dokud jsi v tom egu. Tak právě jim ukazuji, že ten stav té vděčnosti je také aktivační, že to znají. Pokud k něčemu cítíme určitou míru vděku, úcty, respektu, tak je to určitá emoční vazba pro nás a máme potřebu tuto věc, tu oblast rozvíjet, ale hlavně preventivním způsobem. Můžeme si to jednoduše ukázat na příkladu zdraví. Ego dokáže řešit tvoje záda a třeba cvičení, protahování jenom v momentě, kdy ty záda bolí, protože v tu chvíli musíš dáš ty záda do kupy, tak jdeš cvičit. V momentě, kdy by sis ale svého zdraví vážil jako nějaké hodnoty, měl úctu ke svému tělu, tak logicky čím větší ta úcta je, tím k tomu přirozeně přistupuješ více ohleduplně a více dbáš na potřeby toho těla. Zajímáš se o to, co potřebuje to tělo, a to ať už z pohledu životosprávy, ale i prevence kolem cvičení. Najednou taky cvičíš, ale z úplně jiného záměru, posiluje tě jiná touha.
P: Znamená třeba že… typický příklad z praxe: Když jdu cvičit, ale vím, že musím, že už jsem dva týdny necvičil a že by to už opravdu chtělo nebo budu tlustý. Zase jsem vlastně nějakým způsobem ovládnutý tím egem v tom smyslu, že mě nutí do toho a necítím se v tom komfortně, že mi tam chybí ta flow. Jak se z tohoto dokážu přepnout do té vděčnosti, že vlastně jdu třeba i cvičit rád i když jsem to dva týdny nedělal a chybí mi nějaká předchozí praxe.
M: Ty si vlastně potřebuješ nejprve začít ten model toho, kdy jdeš cvičit ze strachu. Když chceš zhubnout, tak čeho se bojíš.
P: Když chci zhubnout, tak se bojím toho, že budu dál tlustý.
M: Přesně tak. Samozřejmě tam pak mohou být různé touhy spojené s tím, že mohu být nemocný, čehož se bojím. Stejně tak nechci být tlustý, protože pro někoho může být důležitá nějaká zpětná vazba, přijetí okolí, aby se mu ostatní nesmáli anebo aby se líbil svému partnerovi, partnerce. Zase je to ale hnané tím strachem. Bojím se něčeho, čemu se chci vyhnout, a tak jdu cvičit. To ale znamená, že ten strach je tam až tehdy, kdy ta hrozba se blíží. Tam samozřejmě jde zase o tu míru té snášenlivosti. Spousta lidí dokáže jít až tak na poslední chvíli, že je pak už těžké s tím něco dělat. Někomu stračí opravdu drobná míra strachu a vlastně to ani nevnímají jako strach, ale nějaký neklid nebo obavu a už jdou cvičit. Ale furt ten základní mechanismus je stejný. V tu chvíli mě jakoby posiluje v té aktivitě ten strach.
P: Já vím, že to je skoro až filozofický jo, ale ta vděčnost funguje asi tím způsobem, že ji musím aktivně vyhledávat a nalézat si v životě věci za který mohu být vděčný. Nechci teda aby to znělo až ezotericky. Jde mi o to, že z úplně normálních věcí mohu být ne šťastný, ale minimálně za ně mohu být vděčný.
M: V tom není žádná ezoterie. To je opravdu něco, co si člověk v nějakým prožitku uvědomí úplně každý, že to tak máme. Ty si teď řekl jednu strašně důležitou věc, kterou si potřebujeme uvědomit. Vděčnost nám není přirozená. Buď mě k ní donutí život, protože, jak říká klasik: „Aby sis v životě uvědomil, co je pro tebe důležité, musíš zažít ztrátu, která bolí.“ A tím vlastně člověk rozkrývá ty hodnoty, kterých si začíná vážit. To je ta cesta té bolesti, toho utrpení, kdy právě těmi ztrátami člověk rozkrývá hodnoty, který jsou důležitý a v ten moment si jich o to víc vážím. Já samozřejmě mohu právě tu vděčnost rozvíjet dalšími způsoby, což si ukážeme i my dva spolu. Tím pádem se dokážu vyvarovat určitým nepříjemným situacím v životě, který pak nemusí nastat. Já abych se posunul dál v tom kapitánství, tak tu vděčnost potřebuji rozkrýt. Buď tě k tomu donutí ten život anebo do toho můžeš naskočit tím vědomým tréninkem. To je zase volba, kterou v určitých chvílích člověk má, ale ten vědomý trénink znamená určitou odpovědnost, kterou jsem schopen si uvědomit a přijmout.
P: Ale zase to nesmí být vyhnaný do extrému stylem, že já teď musím být nutně za něco vděčný, protože to taky asi nefunguje.
M: K té potřebě po té vděčnosti dozrajeme. Úplně stejně jako do všeho ostatního. Já, když se bavím se svými klienty o vděčnosti, tak si jsem absolutně vědom, že jsou lidé, u kterých to ještě nerezonuje, protože oni to téma ještě nedokážou vnitřně uchopit, nedozráli do něj. Je to princip, který jsou schopni racionálně pochopit, ale vevnitř je to nechytne. Ty si musíš něčím projít, aby sis uvědomil „kdybych já byl za to vděčný, tak jsem to nenechal dojít tak daleko…“. To zase potřebuješ tu zkušenost.
P: To je zase, že se člověk učí těmi chybami v tomto případě, protože ty to nejdřív děláš nejdřív „egoisticky“, kdy tě nějakým způsobem ovládá to ego a pak teprve postupně dospěješ do toho bodu, kdy si schopný to dělat nevědomě, je to pro tebe přirozené. Jenom bych tady asi zopakoval to, co zde padlo v předešlých dílech. Není to o tom, že do toho musí člověk dozrát věkem pravděpodobně. Neznamená to, že člověk v 55 dokáže být za všechno vděčný, vůbec ne. Není to tom?
M: Ne, ten proces vnitřního zrání je vůči tomu našemu vnějšímu věku neříkám, že nezávislý, ale … Až se spolu budeme zase bavit o tom principu dítěte spolu, tak jak máme v plánu. Podobně jako to dítě, tak i to ego je velice závislé na okolí. Ten proces toho zrání je hodně ovlivněn prostředím. Někdo bude v prostředí, kde to zrání nemá tak dobré podmínky a zraje pomaleji, takže jeho fyzický věk roste rychleji, než jeho zralost a pak ten člověk opravdu třeba v 50, 70 je nezralý.
P: To je právě to, jak si to někdo uvědomí až na starý kolena. Co mu všechno uteklo a za co může být vděčný, všechno si to uvědomí v tu chvíli.
M: Jo někdo dokonce až na smrtelný posteli, jak se říká. Stejně tak někdo, kdo to prostředí má k tomu zrání velice dobře přizpůsobený, tak je schopen být ve velice brzkém věku fyzickým opravdu jako zralou osobností, která dál může překvapit a předehnat své vrstevníky a někdy i své rodiče.
P: Zkusme dát nějaký tip, který by mohl člověk, který teď cítí nějakou úzkost, která pramení z toho, že se cítí jako oběť pod vlivem událostí, které se nedají úplně ovlivnit, což je samozřejmě covid pandemie, která tu kolem nás stále ještě je. Co může člověk dělat, aby se v tomto případě cítil šťastněji, nebo respektive aby byl vděčnější. Na co se zaměřit.
M: Za prvé věnovat se tomu tématu pravidelně. Je to jeden z návyků, který doporučuji svým klientům – naučit se každý večer sednout, zastavit se, vzít si svůj deník, poznámky, klidně ať si člověk otevře nějaké poznámky v telefonu a položí si tu otázku: „Za co dnes mohu být vděčný“. A hledat i drobnosti, protože každý den se může něco najít. V tu chvíli hledám i ty věci za které dokážu být vděčný. Často to nejsou ty nejemočnější záležitosti. Jak jsme se bavili – Kde jsou emoce, tam jde pozornost, přirozeně. Tím pádem, i když ta doba je náročná, spousta lidí zažívá nepříjemný situace během toho dne, tak pak večer se tím směrem ubírá i naše pozornost, pokud s tou pozorností vědomě nepracuji a spíš mám tendence přemýšlet nad tím, jak ten den byl špatný, jak to bylo naprd.
P: Jak to zítra bude ještě horší.
M: Přesně. V podstatě v momentě, kdy to nechám takto plynout, tak v té hlavě se rozjedou asociace, které za chvilku… Známe to všichni, když to necháme rozvinout, jak to dokáže nabobtnat, jak nás to dokáže otravovat. V tu chvíli si říct, jasně byly to nepříjemný věci, ale pojďme najít i ty hezké věci, pár těch drobných. I kdyby to byla jedna věc, tak neodložit tu tužku, dokud nenajdu aspoň jednu věc. Tohle je strašně důležité, protože je to jako když do toho políčka v té hlavě zasadíte třeba jen jedno semínko, ale zasadíte ho a ono už tam může pracovat. Z toho jednoho slovíčka podobně jako v těch negativních věcech vám ty asociace rozvedou bůh ví co negativního, tak když se zastavíte u toho hezkého, za co dokážete být vděční a chvilku v tom rozjímáte, tak vás najednou třeba napadnou další věci, který v ten den nebyli úplně špatné a mohu za ně být vděčný. Je to něco, co kolikrát už nepotřebujete vymýšlet nějak náročně v hlavě „až to bolí“, ale prostě se tam na to naladit a uvidíte, že přijdou i další nápady a příjemnější momenty toho dne. Člověk se tím učí vnímat i ty drobnější věci, které to naše ego vnímá jako absolutní samozřejmost.
P: To už Michal vlastně naráží na koncept nástěnky vděčnosti, kterou v tomto díle nestihneme. Podíváme se na ní v tom příštím. Nicméně, kdybyste chtěli na toto téma navázat konverzaci přímo s Michalem nebo s námi, tak určitě můžete, budeme rádi. Dejte si na Facebooku: Cesta kapitána a napište, budeme rádi, klidně i za tipy na další témata. Samozřejmě další informace můžete čerpat i na webu: cestakapitana.cz. Zase u další epizody. Mějte se hezky. Nashledanou
M: Nashledanou.
Jak být rodič svého ega? V čem je ego podobné dítěti? Jak v sobě probudit rodiče? Jak se projevuje zranitelnost dítě a jak s ní pracovat? Jak si sobě kapitána udržet? Může mít dětská společnost rodičovského leadera? V patnácté epizodě tohoto podcastu o egu vám Michal Holík, ysvětlí, jak být rodič svého ega.
Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?
Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.
