Jakým způsobem ego ovlivňuje náš život? #01

Share on email
Share on twitter
Share on linkedin
Share on facebook

Sláva jen nafoukne vaše ego a muzikant začne věřit i tomu, že jeho hovno voní. J. J. Kale, americký hudebník.

Ego je v každém z nás, ego po vás chce stále víc a víc. Je zdrojem vašeho neklidu a touží po věcech, které jdou proti sobě. Určuje kvalitu vašeho života. Je to malé dítě, které nevyženete. Můžete mu ale porozumět. od toho je tu Michal Holík, kouč a autor kurzu Cesta kapitána. Vítejte v podcastu Život s egem.

Michale, ahoj, buď zdráv u první epizody tohohle podcastu, který se týká ega a možná bych rovnou začal, protože nás tady dneska čeká téma: Jakým způsobem ego ovlivňuje náš život? Jakým?

Ego, vnitřní dítě, náš stín (shadow) – co to je?

Ahoj Petře, zdravím i všechny posluchače. Ego ovlivňuje náš život každým okamžikem, protože ho máme v sobě úplně všichni, což ne vždycky si uvědomujeme. Ono totiž má základní potřebu zůstat skryté, protože jakmile zjistíš, že máš ego a že ti zhoršuje kvalitu života, no tak se dá očekávat, že s ním budeš chtít potom pracovat a trochu ho zkrotit. Takže spoustu lidí si vůbec neuvědomuje, že žijou v egu a přitom to je opravdu nedílná součást každýho z nás, každej den a v tomto duchu to opravdu ovlivňuje kvalitu našeho života, takže pro mě to je zásadní téma, který se prolíná úplně do všeho. Do vztahů, do práce, do koníčků, opravdu do nějakýho pocitu naplnění, který v tu chvíli prostě v každým okamžiku hledáme a chceme mít. No a samozřejmě je to i o tom pochopit sebe, pochopit druhý, pochopit společnost, protože právě tím, že nechápeme, jak ego funguje, tak si často nerozumíme navzájem a generuje to tedy vlastně přesně potom takový ty tábory, který tak trochu furt zbrojí proti sobě. Jedni běhají, nemají rádi cyklisty, pak tady jsou cyklisti, kteří opovrhujou běžcema, někdo jí maso, někdo nejí. Máme tady spoustu táborů a logicky to kolikrát generuje spíše přesně zase ten neklid, až nenávist, a málo pochopení, takže já doufám, že i tenhleten podcast tomuhle všemu pomůže aby ty lidi dokázali porozumět nejenom sobě, ale hlavně i těm druhejm a mohli jsme vlastně v tý společnosti fungovat líp než teď.

Jak ego ovlivňuje kvalitu našeho života?

Jak třeba to ego ovlivňuje kvalitu našeho života takovýho toho denního běžnýho pracovního nebo osobního života?

Základní mechanismus a program ega je postavenej na tom, že chce neustále více pro sebe, tedy aby nějakým způsobem tam fungoval ten princip toho motoru, tak on nás pořád někam žene a má svoje touhy , které chce abychom mu pomohli realizovat ale hlavní mechanismus, kterej právě (a o něm se i dneska budem ještě bavit) je to, že ten vnitřní soubor tužeb má udělanej tak, aby nakonec vytvořil neklid. To znamená základním motorem ega je nespokojenost, nevděk. To je přesně to, co dneska spoustu lidí žene k tomu, aby zase vstali z postele a šli něco dělat, protože i když se jim nechce, tak ale musejí, protože nechtějí žít, tak jak žijí teď. Chtějí třeba víc peněz, chtějí nějakým způsobem mít lepší kariéru.

Jakože to dělám kvůli něčemu, abych něčeho dosáhnul.

Přesně tak.

Proto vstávám z postele.

Přesně tak. A je to taková ta účelovost, která vychází z toho, že teď nejsem spokojenej.

Třeba já nevím, teď nevydělávám tolik peněz, tak musím vstát z postele, jít pracovat, abych jednou vydělával těch peněz víc.

Přesně tak. Ty lidi mají nějaký svoje touhy skrze svoje ega a dokud to ego ty touhy nenaplní, tak ten člověk nemůže bejt šťastnej a přitom po tom štěstí toužíme. To znamená právě ta míra tý nějaký hrdosti, kterou žijeme pro mě je v tu chvíli ta míra, kterou můžu vnímat jako kvalita života.

Ego jako náš základní program a zdroj energie

Znamená to třeba že ego vlastně jako není dobrý? Protože spousta lidí vlastně na to takhle nahlíží, i já jsem to takhle dlouhou dobu měl, že prostě když se řekne, že člověk je třeba egoista nebo že prostě má velký ego, tak to jako neevokuje z podstaty věci nic moc dobrýho, ale teď je otázka, jestli se na to koukáme takhle správně.

Je to právě ten předpoklad, kterej máme naučenej a kterej nám potom velí proti tomu egu bojovat, nemít ho rád, vytěsňovat ho, jak ze svého života, tak třeba právě i z tý společnosti a komplikuje nám to potom třeba právě i vztah, protože v momentě, kdy se někdo chová sobecky, egoistycky, no tak logicky ten vztah nefunguje tak, jak bych si přál a já bych samozřejmě chtěl, aby ten člověk víc třeba myslel na moje potřeby. Ale co je hrozně důležitý, tak ono to je opravdu velice dobře promyšlenej program, kterej v nás má základní smysl a je důležitej v tom, že za prvý my když se narodíme, tak se vlastně narodíme v tom egu. To malý dítě se rodí se základní potřebou přijímat. To dítě se nenarodí aby rozdávalo, to by nepřežilo. To znamená, že my vlastně od začátku jsme stavený do tý role, kde vlastně furt chceme víc pro sebe a i to dítě má svoje touhy, který když prostě nejsou naplněný, tak řve. Prostě dokud ho nenakrmíš, dokud mu nedáš to, co chce, tak ho prostě neutišíš.

No a to ti trvá do dospělosti ale tohleto že jo, kolikrát celej život.

Přesně tak.

Jenom se to neprojevuje tim řevem.

Ano. No u někoho taky.

Pravda.

Vlastně to ego je důležitej program, kterej na začátku toho života zajišťuje to, že pro něco žiješ, že něco chceš, že pro něco právě vstáváš z tý postele a jdeš něco dělat, protože vlastně my se učíme určitý bdělosti nebo vůbec uvědomit si sám sebe až v nějakým pokročilejším věku. Když se koukneš na náctiletý nebo na desetiletý děti, tak oni neví třeba co chtějí dělat, ale hlavně oni ještě si vlastně neumějí to, co prožívají, uvědomit z odstupu. Oni to prostě žijou. Oni jsou v tý touze. V tý emoci. A my vlastně nějakým způsobem člověk dokud ještě nemá to uvědomění, vůbec vlastně jako fungoval, no tak to zjišťuje to ego. To je vlastně základní program, kterej zaručuje, že prostě máš proč žít. Sice to někdy bolí, ale prostě vstaneš z postele.

No a tak na to se jako nabízí otázka jestli co teda když nemám vstávat z postele kvůli tomu, abych něčeho dosáhnul, tak proč teda vlastně mám vstávat z tý postele vůbec?

Tam jde o to, že právě to ego je geniálně vytvořený tak, aby čím jsme starší, aby právě vytvářelo víc a víc ten neklid, to znamená abysme se víc a víc dostával do konfliktů, který povedou k tomu, že v momentě, kdy se opakují a ty v něm najednou rozpoznáš vzorec, tak si vlastně uvědomíš, že se ti fakt něco vrací. Jako třeba když prostě se s tím klukem rozejde čtvrtá holka, která mu řekne, že je sobec a že s ním nebude. No tak když se s ním rozejde první, no tak jako jsem si vybral špatně, u druhý no tak jako to je smůla, tak jako druhá špatná volba, u třetí o tom začne přemýšlet a u tý čtvrtý si řekne, hele, nebude fakt jako chyba u mě? To znamená vlastně ten program toho ega, kterej potom vede k nějaký nefunkčnosti, tak vlastně nás nutí najednou vidět ten vzorec shora a chtít tento vzorec opustit a tím vlastně v nás se probouzí úplně nová touha, která je klíčová k tomu, abychom se pozvedli z toho ega a začali s ním pracovat a to je právě ta touha po tý vnitřní svobodě. Jít, nebejt tím egem ovládanej.

Proč ego máme a jaký je jeho smysl?

P: No a když by jsi měl říct vlastně jako smysl toho ega jako takovýho a vůbec se trošku bavit i o tý touze, která je nějakým jako motorem, tak proč to ego teda máme. My už jsme se toho dotkli, že nám nějak jako pomáhá, když jsme teda malí a když po něčem teda toužíme, ale proč vlastně jako nezmizí to ego jako ve chvíli, kdy už jsme teda starší a už si o to dokážeme říct nebo už si to dokážeme zajistit sami.

Ono vždycky bude zdrojem toho motoru, tý energie. prostě ty touhy tam vždycky budou a ony se budou proměňovat a právě tím, že člověk zraje a dochází svým způsobem k určitý nápravě toho ega, tak vlastně postupně (o tom se budeme bavit potom podrobně v nějakých dalších dílech) z toho sobeckýho jájínka, najednou roste někdo, kdo hledá svoje poslání a chce bejt užitečnej pro tu společnost. To znamená ono to není o tom, že v určitý chvíli to ego se vypne, ale ono se postupně proměňuje. A je to opravdu jako přechod, je to proces zrání, o kterým se budeme bavit a ono tak jak nám v tý první fázi toho života zaručuje právě to, že tam je ten motor a žijeme, i když si ještě neuvědomujeme sami sebe, tak ono nám postupem času, tím že nám vadí a má potřebu nás ovládat, tak ono vlastně nám vytváří klíčovou zkušenost, která souvisí právě s tím stavem tý svobody. Máš rád svobodu?

Jak souvisí proces zrání s dosažením vnitřní svobody

No tak samozřejmě že jo. Svoboda je něco proč se třeba i podniká, dejme tomu.

Přesně.

Nebo proč něco buduješ.

M: Ano, jo. A teďkon si vem, že vlastně všechno v našem životě my dokážeme prožívat v momentě, kdy můžeš mít zkušenost aspoň dvou odlišných bodů, to znamená v momentě, kdy máš rád teplo, tak ale musíš vědět, jaký to je, když je zima. A aby sis užil teplej čaj, tak jako musíš aspoň trochu prostydnout, aby v tu chvíli jsi byl rád, že držíš teplej hrnek s něčím, co tě zahřeje i zevnitř. A čím vlastně víc v tu chvíli promrzneš, no tak o to víc si užiješ tu teplou vanu. Úplně stejně je to v těch vnitřních stavech. My abychom dokázali zažít ten blaženej pocit tý svobody, tak tady musí bejt něco nebo někdo, kdo ti tu svobodu bere. Kdo tě ovládá, protože vlastně jinak ty bys s tou emocí svobody vlastně nijak jako neuměl.. ty bys ji neprožil.

Neznal bys ten koncept možná ani vůbec.

M: Přesně tak. Kdyby byla jenom jedna teplotu furt, no tak vlastně teplotu ani neměříme, protože ji ani nevnímáme. Vždycky musíš mít aspoň dva body. A teda pokud ty chceš zažít něco tak fantastickýho, jako je svoboda, tak vlastně musíš zažít taky to, když tě někdo ovládá, když tě někdo řídí, a navíc pak už proti tvý vůli.

P: No a je ta svoboda nějakej jako konečnej cíl, kam bysme se měli teda snažit se propracovat, myslim myšlenkově teď, anebo je tam něco víc, kam se vlastně chci jakoby posunout, když se o tom jako bavíme.

Dá se říct, že právě ten proces zrání je o stále hledání další a další svobody, kterou člověk postupně rozkrejvá a opravdu je to jedna z klíčovejch tužeb, která do nás je vložená, kterou máme všichni. Ne všichni ji v tomto okamžiku třeba cítíme nebo nás ovlivňuje, ale je tam a ona se po určitý chvíli projeví. Je to stejný jako u rodičů a dětí. Prostě přesně ta puberta, která v určitým věku přijde, je odrazem toho, že najednou ten rodič tomu dítěti tak řídí ten život, pro něj už nepřijatelně, že vlastně udělá cokoliv, aby teďkon manifestoval to, že o tom bude rozhodovat on, jo?

Tak to jsme v pubertě třeba, typicky.

Ano. A svým způsobem vlastně to zrání, tam je taky ten moment puberty, protože si v určitý chvíli vlastně uvědomíš, že to ego ti vlastně kecá do věcí, do kterých nechceš, aby ti někdo kecal. V kolik vstaneš ráno, co si dáš k snídani, k obědu, jestli půjdeš běhat, jestli zůstaneš v klidu, když tě někdo kritizuje, jestli třeba v tu chvíli se budeš hnát za něčím, co vlastně ti může i ubližovat. Prostě najednou jako si uvědomuješ, že se ti jako dějou věci, který ti nepomáhají. A roste tobě ta potřeba se vůči tomu vymezit. A svým způsobem i to kapitánství, o kterým se potom budeme bavit, začíná určitou pubertou, protože já, dokud si neuvědomím, že mě to ego ovládá a nebude mi to vadit, no tak nezatoužím po vnitřní svobodě.

No tady jeden takovej jako koncept, kterej bysme měli zmínit a já ho považuju za docela důležitej, je ten fakt, že ego vlastně nezničíš, ty ho neporazíš. Možná má spoustu lidí tendenci právě s ním nějak jako bojovat a takhle když se bavíme o těch protikladech, tak vlastně taková jako přirozená volba je no tak já s ním budu teďka chvíli bojovat, pak ho porazím a pak už budu jako dobrej, že jo. Jenomže ono to takhle nefunguje.

Je to tak. Taky když jsem před mnoha mnoha lety tyhle svoje principy rozkrejval v sobě, protože já jsem tyhle věci, o kterých se bavíme a to by bylo asi dobrý říct, vlastně nikde nenačetl, po mě to jsou jako věci nějakýho osobního zážitku a rozkrejvání a v zásadě..

Taky nějaký cesty jakoby dlouhodobý.

Je ego parazit nebo malé vnitřní dítě, které potřebuje rodiče?

Přesně tak. A v tomto duchu, když jsem nerazil na něco, co mě vnitřně ovládá, tak první moje reakce bylo, že jsem to nazval, že to je parazit, protože přesně najednou tam bylo něco, co mi nedovoluje ráno vstát dřív, co mi nedovoluje bejt svobodnej v tom záměru jít běhat, když přijdu domů anebo si konečně jak jsem říkal dát zdravej oběd, protože prostě kynu a už jako si pořádně nezavážu tkaničku, jak funím, takže najednou jsem si uvědomil, že tam jako kdyby jsou dva světy. Ten můj záměr, kterej jako hodnotově jako se mi vlastně líbí z toho nadhledu, když ho plánuju a řeším a pak najednou ten jako druhej svět, kterej v tu chvíli dělá ty věci proti tomu, jakoby kdyby tam byl vlastně záškodník. Proto jsem to nazval původně parazit a docela dlouhou dobu mi to vydrželo a pracoval jsem s tím v týhle identitě, pak jsem ale zjistil, že opravdu vlastně jako to není smyslem ho porazit, nedej bože zničit, ale pochopit ho, pochopit to, že tam opravdu tahleta identita, tahle část našeho má svůj velice důležitej význam a já vlastně ho potřebuju jako přivzít k tý cestě. A proto potom se mi tam najednou to propojilo s tou identitou a příkladem toho dítěte, protože to je prostě něco, kdy to tvoje dítě tě tak někdy strašně štvát, opravdu ti může brát obrovskou energii a máš prostě chuť ho chvilku někde nechat, prostě poslat ho k babičce, prostě chvilku si od něj odpočinout. Ale někde vnitřně ta citová vazba ti nedovolí vlastně jít jako proti němu nebo ho úplně odložit. I když jak říkáš ta přirozená reakce taková je, spoustu lidí vlastně v tom životě pořád před něčím utíká. A oni vlastně utíkají před svým egem, akorát že ať už jako se přesunou kamkoliv, změní práci, změní vztah nebo se přestěhujou na druhou stranu zeměkoule, to ego si berou furt s sebou.

Jak utrpení pomáhá procesu zrání

Je to takovýto, že utíká před sebou samým, když se říká, ale faktem je, že ten člověk vlastně pokud tohleto sám v sobě nerozkreje, tak ty chyby bude opakovat dál a dál. To je to, jak jsme se bavili třeba o tom příkladu s těma holkama, že prostě po čtvrtý už tě to začne vrtat hlavou, když se s tebou někdo rozejde úplně ze stejnýho důvodu, jestli náhodou ta chyba není v tobě a to je asi ten proces toho zrání potom že jo, na kterej člověk nastupuje.

Přesně tak. My vlastně potřebujeme jako ty vzorce abysme je rozpoznali, tak vlastně zažít ten určitej druhu toho utrpení nebo neklidu opakovaně, jo? Teďkon nedávno zrovna si vybavuju jak jsem mluvil s jednou klientkou. Ona si najednou uvědomila, jak tedkon to co prožívá, že má tendenci vzdát něco, tak jak vlastně jako zažila přesně dvakrát. Najednou se jí to emočně propojilo s nějakýma zážitkama, najednou přesně ten člověk v tom vidí ten vzorec a dovoluje mu to neprožívat teďkon jako ten boj, vzdám nevzdám a najednou o tom fakt přemejšlí jako o matrixu. A vlastně si uvědomuje, že to není otázka toho, jak se rozhodne, ale jestli vlastně v tom matrixu chce bejt dál.

P: Jestli v tom matrixu chceme být dál.. no a co když si řeknu, že nechci v tom matrixu být dál?

Autorita rodiče a jak jí dodat do vnitřního světa

M: Pak se vlastně v tobě probouzí právě ta nová klíčová touha v tom procesu zrání a to je to, že najednou vlastně ten matrix chceš opustit, že jako najednou my vlastně o ego neopouštíme, jak jsme si před chvílí řekli, ale chceme se jako kdyby dostat v rámci nějaký vnitřní autority nad něj. Protože stejně jako nemůže fungovat rodina, kde vládne malý dítě, kde by rozhodovalo úplně o všem, tak ta rodina je prostě vytvořená tak, aby byla funkční, tak tam tou autoritou musí být ty rodiče. A úplně stejně v tom našem procesu zrání je to vlastně o tom, že já potřebuju najednou tam jako vyrůst v toho vnitřního rodiče, kterej dokáže zkrotit to dítě a při tom jako nakonec si s ním ten život užít.

P: Pojďme možná se ještě podívat na to, co je nějakým v tomhletom případě jako hlavním úkolem toho člověka, kterej s tím egem chce teda se naučit žít. Jak by ho měl třeba vnímat? Jak by měl aspoň trochu poupravit to přemýšlení o tom egu?

Důležitý je, jak už jsem říkal, uvědomit si, že fakt se to týká každýho z nás a každej v sobě, když budeme upřímný, tak najdeme určitý takový ty sobecký projevy, který nějakým způsobem souvisí s tím egem. Problém je, že ne vždycky je pro nás jednoduchý to pozorovat, protože my jak rosteme, tak ani tak jakoby nejsme vedený k tomu procesu zrání, ale spíš to ego schovávat, protože jsme za něj byli trestaný, protože jsme vlastně zjistili, že když nechám projevovat svoje ego, tak nebudu mít kamarády nebo vlastně se mi děti třeba budou smát.

Jakože když budu sobeckej, jinými slovy.

Přesně tak, to znamená my vlastně.. spousta lidí sice jsou dospělí, je jim 20, 30, 40, 50 let, ale vlastně někde v sobě mají to ego schovaný a stydí se za něj. Je to často ta část našeho já, kterou třeba na sobě opravdu až jako nesnášíme a když se pak člověk zeptá upřímně: Co kdyby na sobě změnil, tak by se sebou mohl bejt spokojenej? Tak spousta lidí ti něco řekne konkrétně. No kdybych se třeba tak nerozčiloval, kdybych třeba byl víc trpělivej, a to můžou přesně bejt i věci typu kdybych prostě konečně zhubnul atd atd. A vlastně člověk si uvědomí, že mám problém s nějakou částí svého já, která právě často díky tý výchově nebo tomu prostředí nebyla přijímaná a vlastně kdyby tahle část mýho já nebyla, ježíš marjá ten život by byl hned jednoduší.

Pozorovat svoje ego jako první krok cesty kapitána

A vlastně když se ptáš, jak by ten člověk o tom teda měl přemýšlet, tak právě začít vůbec jako pozorovat to svoje ego, to sobectví a začít ho vlastně hledat, začít ho v sobě rozkrývat, protože pokud se v tom chce člověk posunout dál, tak já vlastně potřebuju najít tu odvahu k tý upřímnosti k sobě a začít i si uvědomovat, jak se mi dějou věci, který v tu chvíli člověk rychle zažene, protože právě se za ní stydím nebo sám pak jako jsem na sebe naštvanej typu přesně že najednou člověk nepřeje někomu, koho má rád, prostě kámoš nebo i v páru, prostě partnerka, partner, prostě tomu člověku se něco podaří a kolikrát v nás jako projede emoce, že vlastně jako ty jo a zas je lepší než já, třeba. Nebo jakto, že on jo a já ne. A právě tím, že třeba to ego má potřebu se porovnávat a právě se vymezuje nebo vlastně jako má potřebu až soupeřit s tim okolím, aby nějakým způsobem jako obstálo v nějaký svý hodnotě, tak pak přesně jako se nám třeba dějou takovýhle věci a vy, jak říkám, nemůžete změnit něco, co nedokážete vnímat, takže důležitý je vůbec opravdu bejt k sobě upřímnej a začít tyhle věci vůbec pozorovat, až skoro bych řekl jako hledat, zkoumat. Začít se v tom šťourat trochu.

Tak tohle jsou od Michala nějaký typy na závěr, co byste mohli vy sami vyzkoušet. Pokud k tomuhle tématu, který jsme tady řešili, k tomuhle vlastně prvnímu dílu, který tady pro vás máme v rámci podcastu Život s egem máte jakejkoliv dotaz, případně se chcete na cokoliv doptat, tak to určitě můžete udělat třeba na sociálních sítích nebo na stránkách, ať už mých nebo Michala Holíka k tomuhle tématu no a my se na vás budeme těšit zase u další epizody. Mějte se pěkně. Na shledanou.

Sdílejte tuto epizodu:

Share on facebook
Share on linkedin
Share on twitter
Share on email

Nejoblíbenější epizody

Nástěnka vděčnosti a centrum pozornosti #13

Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?

PŘEHRÁT »

Podcasty už máte naposlouchané? Pusťte se do online kurzu.

Online kurz cesta kapitána

1 490 Kč

Vyzkoušet ZDARMA

Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.

*Odesláním formuláře souhlasíte s našimi zásadami ochrany soukromí a zpracování osobních údajů. V praxi to znamená, že Vám čas od času pošleme mail s upozorněním na nové akce, kurzy nebo webináře. Kdykoliv se můžete z mailingu odhlásit.