M = Michal
P = Petr
P: „Tolerance se získává tak, jako humor. Teprve zráním a věkem.“ – Miroslav Horníček, český dabér, herec a humorista.
Ego je jako malé dítě a jako každé malé dítě, i ego může časem růst a dospívat. Ego může vyrazit na cesty od „já“ k „my“. Ego postupně zraje jako jablko na stromě. Jak celý proces započne a k čemu nakonec tuhle cestu potřebujeme? Od toho je tu Michal Holík, kouč a autor kurzu Cesta kapitána. Vítejte v podcastu Život s egem.
Michale, ahoj. Já tě vítám u další epizody podcastu Život s egem a možná se dáme na jednu pro mě asi jednu z nejzajímavějších epizod hned, protože ta se týká toho, k čemu vlastně to ego potřebujeme, abychom teda nějakým způsobem se mohli dostat někam. Aby se mohlo vyvinout, protože jak už jsme si říkali vlastně v předchozích dílech, tak ego neporazíš.
M: Ne. Petře, ahoj mimochodem a taky jsem se moc těšil na tuhle epizodu, protože právě ten proces zrání, kterým se procházíme, pro mě kdysi byl velkej milník v nějakým vnímání sebe sama, toho, jak vnímat lidi kolem sebe, protože vlastně to ego se nás snaží zase přesvědčit, že už bychom teďkon měli bejt dokonalý. Už teďkon bys přesně jako neměl dělat chyby, neměl bys selhávat a vlastně ignoruje nějakej svůj proces, kdy teda my dozráváme, kdy se měníme v nějaký vnitřní kvalitě a kdy tím pádem na sebe často bereme ty očekávání, který prostě ještě nejsou reálný.
P: To znamená, že my si v podstatě v každým okamžiku nebo když žijeme v tom egu, tak si vlastně v každým okamžiku myslíme, že teď jsme nejlepší. Přitom to tak ale nebývá.
M: No anebo taky nejhorší. To ego taky jako tě dokáže v tom pěkně vykoupat, to znamená v zásadě oba tyhle stavy v tu chvíli jako umí používat ve svůj prospěch a mají svůj smysl, nakonec o nějakým stavu pochybnosti nebo utrpení se budeme bavit zase v nějakým dalším díle a je to téma samo o sobě. Důležitý je, já to těm lidem přirovnávám opravdu k tomu procesu třeba jak zraje jablko. Tam je nám to jasný. To jablko, když začne, tak je malý, tvrdý, zelený a trpký, nedá se to jíst.
P: Nepoživatelný, ano.
M: Přesně tak. A postupně, jak zraje, tak mění svojí vnitřní kvalitu i nějaký vnější parametry nebo vzhled přes nějakou kyselost k nějaký sladkosti, barvě, šťavnatosti, ale ten vnitřní proces, kdyby tam nebyl, tak vlastně to jablko nedozraje. To znamená, kdyby tam nebyla trpkost, nebude tam kyselost, když tam nebude kyselost, nebude tam sladkost. To je příběh, a tak jak se ten příběh děje v tom jablku a my nakonec si můžeme užit ten smysl toho jablka v tom, že se potěším, jak je dobrý a jak třeba mi i dodá nějakou energii a chuť, tak úplně stejný to je s náma. Problém je, že přesně my v tu chvíli tenhleten proces nevnímáme, často ani u druhých a klademe na sebe nebo na druhý očekávání, který prostě nejsou reálný. Je to pak jako když si někdo utrhne ještě nezralý jablko a nadává tomu jablku, že ještě není zralý, jako že ještě není sladký, ale to není problém toho jablka, to jablko vlastně je dokonalý ve svý nedokonalosti.
P: V tu chvíli je prostě dokonalý.
M: Přesně tak, protože prostě je dokonale kyselý, přesně tak, jak má bejt, aby nakonec dorostlo do tý sladkosti. Problém je zase v tom očekávání toho, kdo do toho kouše, kterej to soudí a vlastně na to klade nároky, který prostě nejsou ještě reálný a aktuální.
P: Kdybychom měli nějak popsat ten proces, co vlastně všechno to ego čeká nebo jaká je ta jeho cesta, tak co jsou ty různý fáze?
M: My začínáme v tom egoismu zaměřený absolutně na sebe, to znamená, když se člověk narodí, tak je v to režimu „já“. Já, já, já a všechno se točí kolem mě, to znamená to ego je právě ten program, kterej mi zajišťuje tu touhu primárně zajistit svoje potřeby, a to prostě vidíte od úplně malých dětí, tam prostě to dítě, když má hlad, tak řve a dokud prostě mu nedáte najíst a tuhle touhu neukojíte, tak prostě nepřestane řvát. Není schopný nějakým způsobem pracovat s nějakým principem půstu nebo motivace. Prostě mám hlad, tak řvu. Tečka. Nakrm mě. V tomto duchu vlastně to dítě je takhle logicky nebo správně naprogramovaný, protože kdybychom se rodili s tím, že naší základní vlastností je dávat, ne brát, tak dost možná nepřežijeme, protože jak vždycky říkám: dokud by poslední miminko v porodnici nemělo svoji flaštičku, tak já se nenapiju, protože co kdyby na ně nezbylo. Ne, prostě vidím flašku, piju. Mám hlad, je to jasný. Tam o ničem jiným nepřemýšlím. Stejně pak to vidíš u těch menších dětí, tam ta sobeckost je fantastická právě v tom, že ta sobeckost se projevuje ve věcech, který nejsou nebezpečný, takže to tolerujeme, a přitom ty děti se za to nestydí, takže jsou v tom autentický, jak prostě si hromadí ty hračky, jak opravdu v tu chvíli všechno chtějí, aby bylo jejich, jo? A v tomto duchu právě v těch prvních letech je ten egoismus úžasný sledovat, protože ty děti ještě nemají tu zpětnou vazbu, že to je špatný nebo přesně jako si nenaběhnout do nějakých situací, kdy si uvědomí, že jim tenhle přístup nepomáhá a začnou to nějakým způsobem skrývat, začnou se přetvařovat a v tomto duchu vlastně to je ta první fáze, která je zdravě a správně zaměřená na nás.
P: Tak, a to je nějaká první fáze, kterou třeba můžeme vnímat u malých dětí, která může být v tomhle směru častokrát i úsměvná, jak jsi říkal, nicméně potom postupně jak jako zrajeme my, jak stárneme, tak s námi si nějakým způsobem vyvíjí i to ego. My pochopíme nějaký vzorce, jak funguje třeba společnost, jak fungují lidi kolem nás a teď se tomu snažíme nějak přizpůsobit, nicméně tak nějak jako zjišťujeme, že asi jsme jako nesvobodný, že jo, v těch svých rozhodnutích nebo v tom co nás vlastně žene dopředu, nějaký jako touhy začínáme mít. To je možná asi ta nějaká druhá fáze.
M: Jo. Ještě, než se k ní dostaneme, tak ty jsi řekl, že vlastně se tahle fáze týká těch dětí, to zaměření na sebe, ale na tom to je krásně patrný, protože oni to neskrývají, ale samozřejmě to čistý sobecký já, to egoistický chtít víc pro sebe, vidíš i v dospělosti u lidí, kterým je prostě 30, 40, 60 klidně, to vlastně nemusí tak nutně souviset s věkem. My často fyzicky rosteme a zrajeme svým způsobem rychleji než v tom vnitřním věku. My máme jako nějakej vnější věk, to je prostě to, kolik je tvýmu tělu a jak dlouho jseš fyzicky na tom světě a pak vždycky říkám, že máme ten vnitřní věk, kterej právě nějak koresponduje s tou mírou toho zrání a pak přesně vidíš, jak i 60 letej chlap se dokáže chovat jako malý dítě, urážet se, brát si věci osobně, kopat kolem sebe, akorát že už hold jako prostě neshromažďuje hračky, ale třeba vliv, moc, miliardy.
P: Auta.
M: Auta, přesně.
P: No a když teda u tohohle chvíli zůstaneme, tak má šanci i takovejhle 60 letej chlap vlastně v sobě nějak jako započít teda tu cestu toho zrání?
M: Určitě, akorát jako musí někde narazit. Ten model toho ega je geniální v tom, že tak jak to vnitřní ego chce furt víc pro sebe a furt vlastně jako kdyby zkouší, co si může dovolit a už mu nestačí jedna miliarda, chce dvě, už nechce oktávku, už chce pasata a tak dále, tak vlastně v tom vnějším světě, tak ale ten svět hranice má, to znamená, v určitý chvíli tvoje vnitřní touha přeroste vnější možnosti a začínáš trpět, protože nedokážeš realizovat to, po čem toužíš a v tu chvíli vlastně ty lidi začínají tímhle vnitřním programem být omezovaný, protože přináší stres. No a dřív nebo později toho stresu je dost na to, aby ten člověk si uvědomil, že to vlastně asi tahle nechce a přichází ta druhá fáze, kterou můžeme nazvat jako rozkrývání právě toho egoismu, těch vzorců, kdy si vlastně uvědomuju, že něco ve mně mě ovládá a už mi to nepřináší ten prospěch a začínám v sobě rozkrývat tu touhu po tý vnitřní svobodě. To znamená umět se z tohohle programu vymezit. Být svým způsobem svým pánem a je to taková ta fáze, kdy začínám přebírat tu odpovědnost za ten život. Je to můj život a já chci rozhodovat o tom, v kolik vstanu, co si dám k obědu, kolik hodin budu pracovat, protože jak jsme se bavili minule, pro někoho je problém nepracovat, takže v tomto duchu najednou začínám probouzet v sobě tu touhu po svobodě, která by tam ale nebyla, kdybych si neuvědomil, že jsem nesvobodnej.
P: Takže první, co je, tak je nějaký uvědomění si, že já vlastně tu svobodu úplně nemám, tak jak jsem si myslel, že se třeba všechno točí kolem mě, všechno, co chci, tak si prostě pořídím. Tam ta svoboda vlastně jakoby není v tuhletu chvíli.
M: No v určitý chvíli už ne. Ty se cítíš svobodnej, dokud ti to přináší tu radost a štěstí, dokud to funguje. V tu chvíli nemáš vůbec důvod s tím něco dělat, protože prostě ti to přináší štěstí a funguje to, třeba i to přináší tu motivaci, třeba jako jsi naštvanej, ale protože tě to motivuje, tak ti jako dává smysl a obhájíš si to.
P: No a má potom vůbec smysl vůbec takovou cestu teda začínat toho u tebe kapitána, samozřejmě je to nějaká cesta toho zrání.
M: No ty jí nemůžeš nezačít, protože prostě ten program má v tomhle určitý svoje limity a třeba jak jsme se bavili v těch prvních dílech, je naprogramovanej tak, aby tam byly vlastně ty rozpory.
P: To jsou ty kontrasty, o kterých jsme se bavili.
M: To jsou ty touhy, který jsou proti sobě viz třeba právě jistota anebo svoboda a objevování a tak dále, takže ono dřív nebo později to začne přinášet neklid a nějakou míru stresu, utrpení do tvýho života a je jenom vlastně otázka času, kdy člověk vlastně si uvědomí, že už to nechce a v tu chvíli je tam jakoby pro mě to probuzení toho kapitánství tý potřeby převzít tu odpovědnost za ten vnitřní svět a být svým pánem ve svým záměru třeba.
Takže tam vlastně člověk začíná budovat pevnost, jako první složku nebo první z těch dvou základních, která pro to kapitánství je strašně důležitá, protože ty vlastně potřebuješ se opravdu jako umět vůči tomu svýmu egu s nějakou pevností vymezit. Prostě říct mu ne, dneska si ten smažák s hranolkama prostě nedáme a ono škemrá, prosí, snaží se to obhájit, jakože tak začneme s tím zdravým obědem zítra, vždyť ten den to počká, na tom jednom obědě stejně neztloustneš. Teď hledá všechny různý způsoby nebo vyvolává pocit strachu: hele to tady budeš jedinej, kdo si dá zdravej oběd?“ Podívej, co si asi budou ti lidi myslet, vždyť každej si tady dává prasárny. Takže vymýšlí všechny možný způsoby, jak tě udržet v tom svým vlivu a člověk se učí tý svý pevnosti jako být svým pánem.
P: Funguje tohle třeba jako sval? Že prostě čím víc to opakuju, čím víc vlastně odolávám, tím líp potom funguju.
M: Přesně tak. A i ta pevnost vnitřní se v tomhle formuje. Je to jako když budeš chodit do tý posilovny, tak vlastně ty tam můžeš vidět nějakou těžkou činku, kterou bys jednou chtěl zvednout, ale dokud ty svaly nemáš, tak ji nezvedneš a je to jako s tím procesem toho zrání. Já můžu chtít v určitých situacích být svobodnej a toužím po tý svobodě, to svoje ego v něčem jako umět vymezit se vůči němu jako kdyby prostě prosadit si to, co chci já, ale prostě dokud na to nemám tu vnitřní kvalitu, tak stejně vyhraje on, ale i ta porážka zase přesně co to v tobě způsobí? Zase to ještě zvýší tu větší touhu po tom už příště být svým pánem, to znamená, v momentě, kdy tam vlastně nepustíš tu odpovědnost, tak ono tě to nepustí do toho přestat toužit po tý svobodě a rezignovat.
P: Takže ta odpovědnost se tam stejně vždycky větře, protože na základě právě těch kontrastů, o kterých se bavíme, tak ty stejně k ní tak nějak jako spěješ.
M: Bez ní to nejde. To je základní mechanismus. A vlastně je toto období, kdy člověk k tomu egoistickýmu prvnotnímu, čeho chce dosáhnout, začíná právě přemejšlet kým chci být. Protože vlastně tomu egu to v tomto smyslu je relativně jedno, pokud to není jedna z konkrétních tužeb, ale v tu chvíli stejně tak jako většinou to ego míří, kým chce být jako na nějakej post typu chci bejt třeba ředitel, než že by tím vyjadřoval nějako kvalitu vnitřní. Ego vlastně jako v tu chvíli přesně touží po nějakým vnějším světě a ten kapitán najednou nebo tahle druhá fáze člověku zavádí už jako ten pohled do toho vnitřního světa, kým chci být z pohledu právě nějakých hodnot, nějakých vnitřních vlastností a najednou začínám tím, že přebírám tu odpovědnost, víc a víc řešit to, co opravdu chci a jak toho chci dosáhnout, což je egu jedno. Ego řeší účel světí prostředky, je jedno, jak toho dosáhneme, hlavně, že to máme a najednou vlastně přichází ta fáze těch hodnot, která ovlivňuje tu strategii. Svým způsobem komplikuje tu cestu, protože ti nedovoluje řešit všechno přímočaře a jednoduše, protože už jsou určitý hodnoty pro tebe omezující..
P: A zkus dát příklad, jak tohle třeba funguje, ta pevnost těch hodnot.
M: Je to o tom, že přesně člověk třeba v rámci práce, mě napadá teďkon příklad, kdy někdo může budovat nějakej byznys a přesně v momentě, kdy je tam v tu chvíli jenom touha po tom byznysu bez těch hodnot, tak logicky nemám problém využít určitý věci, který jako můžou bejt za hranicí nějaký morálky, třeba i zákona, protože se nabízí vlastně tím rychleji dosáhnout toho, po čem to ego touží. To znamená jako to ego si to prosadí jako něco, na co se snad nepřijde nebo vždyť tady jako nikdo není, tak jako den není soudce že jo, není žalovanej a vlastně jako hledá způsoby, jak co nejdřív a nejrychleji dosáhnout, čeho chce, protože to ego je netrpělivý a vlastně najednou ten kapitán nebo ta druhá fáze, kdy už tam chci tu pevnost vůči tomu egu, tak ta pevnost vlastně začíná tím, že si uvědomím, kým chci být. Jaký chci mít hodnoty, protože v momentě, kdy chci bejt třeba férovej a je to pro mě najednou vnitřně důležitý, tak najednou prostě určitý věci už nemůžu udělat, ale zase člověk musí zažít v tý zkušenosti postavit třeba nějak část toho byznysu způsobem, kterej nemusí bejt férovej, abych si pak zpětně uvědomil tu cenu, kterou jsem za to zaplatil a že jsem možná dosáhl nějakých parametrů firemního byznysu, které se mi líbí, vždycky jsem je chtěl, ale stejně nejsi šťastný, protože když se podíváš zpátky, tak to vlastně stálo cenu, kterou jsi nečekal, že zaplatíš. A to může být zdraví, to může být rodina, to může být spousta věcí.
P: No to je to, co se pak snažíš dohnat.
M: Přesně tak. Takže my vlastně ty hodnoty touto formou i rozkrýváme tou zkušeností a zase je to právě o tý zkušenosti, hele zdraví je pro tebe důležitý, tak dokud do toho nedozraješ a vlastně nezažiješ to, jak je důležitý, ať už přes svojí zkušenost, tak zkušenost okolí, no tak je to jenom slovo. Hodnota se z toho stává opravdu až zase tím zážitkem.
M: Pojďme se možná bavit o tom, jakou hodnotu pro tebe může mít rada takovýho člověka, protože ty neustále posloucháš od lidí nějaký rady, kdy se ti snaží poradit, jak máš něco dělat, přesně třeba tohle, co jsi teďka zmiňoval. Je člověk vůbec schopen tu radu nějakým způsobem absorbovat, vstřebat nebo se podle ní chovat ve chvíli, kdy se ještě třeba nenachází na tý úrovni, jako ten, kdo mu radí, kdo už si to prožil?
M: Já vždycky říkám těm lidem, když s nima pracuju, že třeba během toho coachingu zazní věci, který jsou pro ně důležitý, ale třeba ještě oni je nedokážou aplikovat, protože prostě musíte do toho dozrát, je to jako když svý tříletý dceři vysvětluju, že je potřeba, aby mluvila pravdu, protože prostě pro ní je zatím přirozený si vlastně říct cokoliv, co naplní tu touhu a je schopna říct, že žádnej bonbon neměla, i když prostě jsem jí ho před pěti minutama sám dával a v tu chvíli je to pro mě důležitý a dělám to, i když cítím, že třeba ona ještě nedozrálá do toho, aby si to opravdu uvědomila a to co já říkám, se spojilo v tom vnitřním světě s nějakou zkušeností. Takže ale vlastně pro mě je důležitý to prostě opakovat, říkat, připomínat, aby vlastně v tom jejím světě ta informace byla a v momentě, kdy to zapadne s tou zkušeností, tak se to spojí a je to uložený. Je to perfektní. Stejně tak ale je důležitý, někdy se mi stane, že ty lidi přijdou na další sezení a vlastně jako se omlouvají, že neudělali něco, o čem jsme se minule bavili. Já říkám ale tady to není o žádným úkolu, který musíte udělat, protože prostě dokud stejně do toho úkolu nedozrajete, a to včetně těch úkolů, které si dali sami, tak to stejně neuděláte, takže v tomto duchu je to zase o tom, že ty dvě věci se musejí potkat a jenom ještě mě napadá jedna věc. Když jsme v tý fáze, kdy vlastně ten člověk tou pevností nabývá tu svobodu, tak tam vlastně primárně člověk pracuje s těmi strachy, které mi dovolují tak, jak si začínám uvědomovat, v sobě probouzet tu odvahu, zažívat ty odvážný momenty a vymanit se z toho područí toho ega a ono to vlastně tak funguje i v tom našem reálným světě, že dokud my nechceme dost tu svobodu, tak jsme schopni ji velice jednoduše odevzdat. Většinou ty lidi, co svojí svobodu odevzdávají, kvůli tomu, že jim někdo slíbí, že se o ně postará, protože se cítí nejistí, protože základní touha toho ega je pocit jistoty a bezpečí a v momentě, kdy nežijou s tímhle pocitem jistoty a bezpečí, tak když přijde někdo, kdo řekne hele, já se o tebe postarám, já ti tu jistotu a bezpečí zajistím, ale ty si omezíš určitý svobody, tak tihle lidé v tu chvíli toho často jsou schopni.
P: To je zase účel světí prostředky, protože ve chvíli, kdy já se vlastně takhle rychle vzdám nějaký svojí svobody, tak nejsem schopnej třeba dohlídnout za to, co to způsobí dlouhodobě a že mě to třeba omezí ještě víc.
M: Já tak toužím teď cítit se jistěji a bezpečněji, že já tu svobodu prostě zaprodám, vzdám se jí teď a zase vidíme to, jak přesně v dnešní době to téma tý svobody se hodně začíná skloňovat, protože vlastně se tyhle věci nějakým způsobem stávají aktuální, protože ty lidi, tak jak roste jejich strach, tak jsou vlastně v tomhle daleko jednodušejc zmanipulovatelný. A ta druhá rovina, kdy často tu svobodu jsme schopni a ochotni odevzdat, je právě ještě za cenu těch krátkodobých výhod a potěšení, to znamená kolikrát zase v praxi v tu chvíli ten člověk nemá problém se vzdát tý svobody, když z toho má nějaký výhody a u nás v tom jednoduchým osobním životě to funguje tak, že přesně jak jsme se bavili o tom vstávání, tak v tu chvíli ty se vzdáš tý svobody, toho svého původního záměru, protože to potěšení z toho poležení prostě vyhraje, třeba. Nebo místo toho, abych si šel zaběhat, tak sednu a užiju si tu ligu mistrů a otevřu k tomu ty chipsy a pivko a zase přesně v tu chvíli najednou to všechno děláme, protože si obhájíme, že to má určitý výhody.
P: No já bych se chtěl ještě dostat k tomu, že postupně dozraju od toho mýho „já“ k tomu nějakýmu celospolečenskýmu „my“. Jak se tohleto projevuje? Jak týhle svobody, ke který dospívám, tak jak jí můžu dosáhnout?
M: Dosáhneš jí zase díky zkušenosti, řekl bych bolestivý nebo zase nepříjemný v tom, že když nabydeš tu vnitřní svobodu, tak logicky člověk často přirozeně tím, že roste z toho ega, že použije tu svobodu pro sebe, což po čase zjistíš, že to zase posiluje to tvoje ego v tom starým modelu, protože vlastně zase myslíš víc na sebe, protože najednou v tý svobodě můžeš věci, který sis dřív nemohl dovolit a zase zjišťuješ, že ztrácíš tu svobodu, která ti byla hrozně příjemná a že najednou ti to je nepříjemný a v tu chvíli si uvědomíš, že ta svoboda je jenom vstupenka do tý další fáze toho zrání a že není samo o sobě cílem.
P: Zkus tady jenom dát nějakej příklad toho, jak by to mohlo vypadat, jestli mezitím, jak jsme zapnuli natáčení, tak jsi říkal, že to třeba může bejt to, že si třeba dva měsíce nepil kafe, že sis to sám řekl a sám si to splnil.
M: Jo, přesně tam jako člověk jako v tý svobodě je v mnoha věcech svým pánem tam, kde dřív nebyl a vlastně si užíváte to, že to co si řeknete, to uděláte, to je vlastně strašně naplňující. To je ten stav, kdy opravdu si užíváte to, že držíte to kormidlo svý plavby toho života, a to samo o sobě jako vás naplňuje, akorát že pokud přesně jako ten smysl tý cesty je stále orientovanej primárně na vás, tak zase přestává fungovat, jak jsme si před chvílí řekli a najednou člověku dojde, že svoboda je dobrá, ale ještě důležitější je, k čemu tu svobodu použiješ. A když tu svobodu použiješ jenom pro sebe, jdeš zpátky jakoby pocitově a najednou ti dojde, že když nechci jít zpátky, tak jediná další alternativa je, že začnu tu svobodu používat i pro druhý a člověk vlastně najednou se dostává do tý druhý fáze, kde začíná k tý pevnosti toho kapitána ještě rozkrývat svou lidskost a vlastně spojí ty dva klíčový pilíře, který jsou pro nás pak zásadní: pevnost a lidskost dohromady. A tak jak vlastně najednou máš potřebu fungovat pro druhý, tak pomalu člověk začíná rozkrývat to poslání, protože jak kdysi jsem narazil v jedný úžasný knížce STÝVNA CAVIHO, tak měl moc hezky definovaný, že poslání je to, kde se prolíná tvůj talent a radost s potřebami světa.
P: Když bys tohle měl ještě nějak osvětlit z hlediska toho, co to poslání znamená. Jak si ho můžu třeba definovat, jestli se s ním rodím nebo odkud se vlastně to moje poslání bere v tomhletom bodě, když se do něj teda dostanu, propracuju?
M: Já to beru tak, že stejně jako ty touhy do nás opravdu jsou vložený, prostě to je určitej program a proto říkám, že to poslání se rozkrejvá, podobně jako se rozkrývají strachy, touhy, protože to není něco, co si poroučíte jenom proto, že je to výhodný nebo byste to měli blízko k domovu nebo byste to mohli dělat z domova, prostě pokud se tam fakt nepropojí ta vnitřní radost, že to je vaše touha, je to něco, co vás naplňuje a jste v tom dobrý, je tam nějakej talent a navíc to ještě pomáhá tomu okolí a to může bejt malej okruh lidí a prostě ten člověk může bejt třeba nějaká pomocná síla v domově důchodců nebo vlastně v tu chvíli se může opravdu týkat pár lidí, kterým v nějaký míře sloužím a pomáhám a stejně tak to v tom druhý extrému to opravdu může ovlivňovat klidně celou společnost, takže to může mít mnoho podob a důležitý je hledat, důležitý je přesně zase být věrnej a upřímnej k sobě, jestli to je to, co mě opravdu naplňuje, jestli já jsem v tom šťastnej, proto právě ta vnitřní je klíčová pro to rozkrývání toho poslání, protože kdybych tam nebyl vnitřně svobodnej, tak jednoduše podlehnu tomu, že budu klidně dělat věci, ve kterých já nejsem šťastnej, ale ono to pomůže.
P: Takže když dáme nějakej typ na závěr. Co by měl člověk dělat, aby to svoje poslání dokázal rozkrýt nebo možná ani ne poslání… prostě jenom to, jak se propracovat k tomu závěrečnýmu “my“, který, tam vlastně někde na konci čeká, to znamená to, že už jako nepotřebuju naplňovat nějaký svoje touhy, ale potřebuju se dostat dál a naplňovat touhy tak nějak jako společnosti.
M: No ty naplňuješ svoji touhu, protože ta touha je naplňovat tu společnost, takže stejně vlastně pořád naplňuješ sám sebe, ale vlastně právě už je to propojený s tím celkem, s tím okolím, a proto to tak krásně funguje a tím se vlastně postupně dostáváme z toho jako egoisticky uzavřenýho jednotlivce, kterej vlastně jako primárně myslí na sebe do toho kolečka v tom obrovským soukolí tý společnosti toho lidstva a vlastně to všechno do sebe hezky zapadá. To hlavní, co bych doporučil, je hlavně přesně připustit si a vlastně jako přijmout tu svou nedokonalost v tý cestě, že vlastně jako to jablko já mám období, kdy jsem ještě trpkej, pak mám období, kdy už jsem teda kyselej, už je to trochu lepší, pak se tam trochu začíná do toho promítat ta sladkost, takže je to fajn, možná když si kousnete na jedno místo, tak si myslíte a může to budit zdání, že to jablko už je dokonalý, ale když si kousnete na druhou stranu, tak je tam ještě kyselost. Prostě to všechno se proměňuje a je to příběh, to znamená v tu chvíli si uvědomit, že právě ta dokonalost je v tý nedokonalosti, kterou potřebuju přijmout a neklást na sebe očekávání, kterých nejsem schopen, protože jak jsme se bavili minule: v každým okamžiku člověk dělá to nejlepší, čeho je schopen.
P: Cesta kapitána na facebooku, případně na webových stránkách cestakapitana.cz, tam se můžete jednak víc informací, ale zároveň třeba primárně na facebooku pokládat další dotazy. Kdybyste chtěli znát víc informací, tak určitě můžete napsat právě sem a samozřejmě budeme rádi za typy na další epizody, které vás zajímají a jsou nějak propojené s egem. Já vám v tuhle chvíli děkuju za poslech a určitě nezapomeňte podcastu Život s egem odebírat, protože nové epizody budou přibývat a my se na vás společně s Michalem těšíme v dalších dílech. Mějte se moc pěkně. Na shledanou.
Jak být rodič svého ega? V čem je ego podobné dítěti? Jak v sobě probudit rodiče? Jak se projevuje zranitelnost dítě a jak s ní pracovat? Jak si sobě kapitána udržet? Může mít dětská společnost rodičovského leadera? V patnácté epizodě tohoto podcastu o egu vám Michal Holík, ysvětlí, jak být rodič svého ega.
Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?
Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.
