M = Michal
P = Petr
P: Nic z toho, na čem si ego zakládá, nepomůže otevřít bránu k vaší opravdové spokojenosti: Milo Mahdall.
P: Ego je plné protikladů. Vyznačuje se tím, že vás do něčeho nutí, aby se cítilo dobře. Chce neustále změnu, chce objevovat. Jaké jsou ty největší protiklady, do kterých nás ego táhne? A proč to dělá? Abychom to pochopili je tu Michal Holík, kouč a autor kurzu cesta kapitána. Vítejte v podcastu Život s egem.
P: Michale ahoj, já tě opět zdravím.
M: Ahoj Petře.
P: Dneska bychom se měli podívat na protiklady v kterých vlastně jsme tak nějak zjistili, že ego miluje, že to je pro něj velice fajn, ale mě by zajímalo asi hlavně jako proč. Proč se vlastně ego tolik ponořuje do těch protikladů a co pro něj protiklady vlastně ve výsledku jsou. Tak možná takhle bych začal.
M: Ono to ego se v tom úplně samo od sebe nevyžívá, protože ono mu to způsobuje utrpení a ego nesnáší utrpení. Každopádně právě ten mechanismus těch protikladů je strašně důležitý aby, vlastně dřív nebo později ten model toho ego nám byl nepříjemný a my jsme měli potřebu s ním něco dělat, protože ty nemáš zákonitě potřebu věnovat pozornost něčemu co funguje. To prostě běží, ty si jenom užíváš toho, že to běží, takže abychom v určité fázi toho života měli potřebu najednou rozkrýt model toho ega a chtěli z toho vystoupit, tak tam vlastně musí být mechanismus, který s každým rokem jako kdyby zvyšuje nějakou míru neklidu, stresu. A k tomu právě funguje ten mechanismus protikladných tužeb. To znamená, když dám jenom jednoduchý příklad (my se dostaneme i k dalším), tak třeba jeden z klasických modelů ega je, že ego miluje svojí touhou, proto by udělalo cokoliv a tím pádem, pokud to je čistý ego, tak základní model fungování je: účel světí prostředky. To znamená i když se vlastně podíváš přesně na malý dítě, tak my se vlastně nerodíme v hodnotách. Pro nás jako pravda, lež, toto je něco, čemu malé dítě nerozumí. Malý dítě ti opravdu dokáže úplně suverénně říct, že žádnou čokoládu nemělo i když má plnou pusu od čokolády. Jenom proto, že kdyby vlastně řeklo, že mělo, tak další třeba nedostane. To znamená vlastně to ego neudělá nic, co by mu zabránilo nebo znemožnilo naplnit touhu, kterou má, protože ego nemůže být šťastné, dokud neukojí svoji touhu.
P: A bude vlastně na základě tohohle ego někdy šťastný?
M: Krátkodobě jo, protože přesně v momentě, kdy naplní tu touhu, tak je to pecka. Protože když si dáš to dobrý kafíčko nebo svůj cheesecake oblíbený, tak prostě na chvilku nějaký stav blaženosti, který nás jako dokáže pohltit a na chviličku si užít nějaký stav po kterým kolikrát voláme celý den a těšíme se na něj.
P: Prostě ego si chce užívat primárně,
M: Přesně tak, ono prostě z toho mechanismu příjímání, kdy prostě přesně chce přijímat pozornost, slávu, užívat si moc, ale přesně i tyto dílčí každodenní věci typu nějakých pochutin nebo dobrého filmu, fotbalového zápasu nebo čehokoliv, tak vlastně najednou ono potřebuje zažívat tu radost z toho. To, že ty věci fungují, že je může mít. Tyhle věci samozřejmě jsou velice krátkodobý, protože aby ten mechanismus toho ega fungoval, tak kdyby sis dopřál něco, co je tvému egu milé a ono se z toho dokázalo radovat dalších 5 let, no tak ono tě nic dalšího nepožene. Ono právě potřebuje velice rychle zapomenout na to, že vlastně ještě včera to bylo dobrý a zase tam musí vygenerovat ten model té nespokojenosti, aby se mělo proč za něčím hnát. A k tomu vlastně slouží ty protiklady, protože právě jak třeba ten účel světí prostředky, ten model, který to ego vede k tomu, že hledá zkratky. Vlastně neřeší, jak něco dokáže, prostě ono to chce dokázat, tak pak vlastně najednou naráží na tom, že v tom našem životě rozkrýváme nějaký hodnoty, který abychom si uvědomili, tak musíme zjistit, že je nepříjemný, když je nerespektujme. Kolik lidí vybudovali svoje byznysy na úkor zdraví, rodiny, kamarádů, vztahů obecně třeba jo. Kolik lidí třeba i dosáhlo úžasných třeba sportovních výsledků nebo úspěchů, ale zase za cenu toho, že si třeba zničili to tělo jo. Mohli bychom pokračovat, takže vlastně v tomto duchu to ego tak jak po něčem touží, tak vlastně se snaží nevidět to, co kvůli tomu musí obětovat. A musíme to zažít abychom najednou si ty hodnoty mohli uvědomit. A najednou začal hledat způsob, jak ty hodnoty najednou dát do toho života. A to už jsou ty pravidla, který ale zase nabourávají ten model: účel světí prostředky. To jde prostě proti sobě. Vidíme to třeba moc hezky třeba na té politice. Když se podíváš v podstatě na vývoj politiky ve všech těch klíčových oblastech, kde třeba ještě donedávna fungoval nějaký vícehodnotový model a postavený na svobodě, otevřenosti atd., tak více a více se profiluje do politiků, kteří právě o těchto hodnotách už nemluví nebo když mluví, tak právě tím marketingem, ale vlastně hodně akcentují to, a hlavně abychom my z toho něco měli. V podstatě ta výhodovost pro nás a ta čistá účelovost. Jo, myslím, že nakonec v posledních dnech cesty pana Vystrčila do Tchaj-wanu se vlastně v tomto duchu nemluví o ničem jiným. A je to vlastně ten střed dvou světů a v tuto chvíli my, jak tady nechceme říkat, který z těch světů je správnej. Prostě přesně to jsou dva světy, který jdou proti sobě a vždycky se budou nějakým způsobem v tom kočkovat.
P: Já bych se chtěl ještě zastavit u té vlastně touhy jako by jít vpřed, protože to je zase, nebo touha objevovat něco nového versus jakoby sedět třeba za pecí doma, tak to je taky něco, co je tomu egu hodně blízký a co možná i když to vezmeme jako v nějakým celospolečenským globálním měřítku, tak to je to, co tu společnost vlastně žene vpřed. To je ta touha po tom pokroku, což, samo o sobě asi možná reflektuje i tu důležitost toho ega, že kdyby tady nebylo, tak my stagnujeme a vlastně zažíváme úpadek.
M: Přesně tak. Ten náš pokrok je fantastickým výsledkem toho našeho egoismu do určitý míry. Ale tím, že ten egoismus nemáme pod kontrolou, tak přesně se potom děje to, co se dnes děje. My máme úroveň životní, kterou jsme nikdy neměli, máme vychytávky, které dřív nikdy neexistovali, a přitom každým rokem roste neklid v lidech, ve společnosti. Každým rokem roste objem prášků proti depresím a jiný pozbuzováky, který vlastně v tu chvíli mají aspoň na chvilku uvolnit od toho stresu, který v tom životě mám. Takže právě to ego je to, co nás hodně v tomto žene dopředu. Díky tomu my opravdu zažíváme pokrok, který jsme nikdy nezažívali. Ale tím, že to ego nás ovládá, tak my si vlastně tuhle dobu nedokážeme užít. A mít v tom právě ten nadhled toho rodiče, pro kterého to ego je prostě v tu chvíli jen jedna ze součástek té cesty, která mi vlastně nesmí přerůst přes hlavu.
P: Jak se pozná, že mi to už přerůstá přes hlavu?
M: Někdo to pozná až tím, že vyhoří, třeba. Nebo, že od něj třeba odejde partner/ka, nebo ho vyhodí z práce. Nebo je nemocný, protože samozřejmě ten stres ti bere tolik energie, že se to přenáší na to tělo a člověku klesá imunita, začíná byt každou chvíli třeba náchylný na nějakou nemoc. To jsou třeba ty signály, který když člověk ignoruje, no tak opravdu to končí špatně.
P: To je to, když vlastně přeženeš tu touhu objevovat, jak jsme jí jako začali, tak může vlastně mít tyto následky.
M: To je přesně to, kdy tam funguje to účel světí prostředky. Ten člověk jde do nějakých klapek na očích jako kdyby, přestává vidět napravo, nalevo, ztrácí ten nadhled a vlastně si neuvědomuje za jakou cenu jde dopředu.
P: To je jeden ze symbolů moderní doby tohle.
M: Určitě.
P: Co jsou nějaké další protiklady, které tady zažíváme, protože zase ego tě žene do nějakého pocitu jako nespokojenosti, netrpělivosti, nějakého nevděku třeba klidně i a pak tady je nějaký jakoby vyšší stav, kdy zažíváš nějaký naplnění z tohoto celého procesu, nebo činností, které děláš. Ale zase nemůže být naplnění bez nespokojenosti asi.
M: V tom modelu ega to tak je, protože ono v momentně kdy je spokojený, tak je uspokojený. To znamená vlastně v momentě, kdy to ego si naplní, to, co chtělo, tak nedělá. Protože jakmile ukojíš touhou, tak ta touha zmizí. A v momentně, dám jednoduchý příklad, když třeba se mi bloknou záda a já, protože najednou třeba moje ego miluje sport, tak jako konečně začnu cvičit, abych s tím něco udělal, tak vlastně ta nespokojenost s tím stavem, že nemohu dělat to, co miluju, nebo to co chci, mi donutí začít cvičit. V momentě, kdy cvičím a zpravím si záda, tak ta nespokojenost s tím stavem je pryč, to znamená, pokud já jsem si k tomu cvičení vlastně nevytvořil nějakou emoční vazbu, tak není síla, která by mi přiměla v tu chvíli si jít zacvičit. V momentě, kdy nejenom, že nebolí záda, ale už jsem i jako zapomněl, že vlastně tady nějaký problém byl. To znamená v tomto duchu právě ta nespokojenost a nevděk je zase další mechanismus, který v tom motoru, který nás žene je strašně důležitý, ale který zase vede k stavu, kdy nás ničí, protože snižuje tu kvalitu, toho našeho života. Ono vlastně to je ten paradox, to ego se vlastně honosí a jde za těma vnějšíma úspěchama za cenu vnitřního dluhu.
P: Co je třeba nějaký vnější úspěch?
M: Mohou to být peníze, kariéra, konečně mám tu holku, po které jsem vždy snil, kterou mi třeba někdo závidí, protože prostě po ní všichni šli, konečně ta kára před barákem, která se tam blýská a všichni mi jí závidí, to může být spoustu věcí. Pro někoho v tu chvíli to může být vysněný bydlení. Každý si tam vlastně může dosadit cokoliv po čem touží, co přesně v tu chvíli si uvědomí, že až tohle budu mít, tak konečně budu šťastný. Může to být nějaká míra příjmu, rezervy, majetku, cokoliv. Nebo velikost obratu jeho byznysu, množství zaměstnanců. Jo, opravdu bychom o tomhle mohli povídat celý minuty a hodiny.
P: No a je špatné něco takového chtít?
M: Je to přirozené. Jo, a to je důležitý, tak jak se tady bavíme o těch tématech, nic z toho se nebavíme v režimu špatně/dobře, vlastně potřebuju pochopit, že to je přirozený, je to součást mě a já tu touhu nevypnu. Ta touha po tom nablýskaným autě je něco, pokud mi tam bylo vložený, tak jako podle mě a věřím tomu neexistuje tlačítko, který by mi dalo možnost říct: hmm, tak tuto touhu nebudu chtít, to prostě nejde. Samozřejmě v momentě, kdy ta touha mně nějakým způsobem ubližuje, protože se mi nějak vzdaluje, nedaří se mi jí naplnit, nebo je v rozporu s něčím jiným, tak mi pak máme tendence před těma touhami utíkat. Ta touha to je emoce, to je energie, takže je musíš nahradit jinou emocí. Takže ano, můžeš si prostě pustit jako super film, seriál, můžeš se svést rychlým autem prostě někde, může nevím no, někdo si prostě dá večer nějakou lahvinku, aby prostě si nabudil jiný emoce jo. Vlastně hledáme jiný zdroj emočního zážitku, tak abychom na chvilku tu pozornost mohli přivést něčemu na co když myslím, tak trpím. Protože třeba ještě nejsem tím ředitelem, nebo ještě nemám takový příjem, ještě nemám takový auto, které bych si přál a nedej bože, tamten soused už ho má, no tak to je peklo že jo. To znamená, tohle je prostě něco, co já potřebuji pochopit, že tam je, a to je fakt. A bavit se o tom, špatně/dobře mi nepomáhá, protože vlastně to právě vede k tomu souzení a pak vlastně soudím i sebe, já vlastně jsem špatný, já na to myslím, já to chci, ale klíčová otázka není, jestli je to špatně/dobře, ale jestli mi to pomáhá nebo škodí. V momentě, kdy se na tu touhu nebo pak na tu reakci, která z toho vede dívám tou optikou, hele a to, že to chci, že po tom toužím a takhle reaguju na určité situace. Pomáhá mi to, nebo škodí? A, když si uvědomím, že škodí, tak najednou roste potřeba se od té touhy osvobodit, najednou jakoby pracovat s ní, ale tím roste nová touha, touha po té svobodě. Ale to klíčové je vlastně nesoudit to. Takže žádný špatně, žádný dobře, prostě je to tak.
P: Takže to prostě přijmout, když teda toužím po tom novým autě a fakt je to nějaká moje silná touha, tak se jí nesnažit zbavit, neutíkat před ní třeba?
M: Ber to tak Petře, že touha je energie, je to jako vítr. A ty ho nevypneš, ale můžeš ho pochopit, můžeš ho přijmout, a hlavně můžeš se s ním naučit pracovat. Můžeš tuhle energii využít pro vyšší záměr. To je to důležitý. Ego má vlastně určitý symbol, který s tou touhou má spojený. Třeba to Ferrari, když jsme měli ty auta. To je vlastně symbol, který je zaměnitelný, za tím vším je ta energie, ta touha, se kterou já se potřebuju naučit pracovat. Uvědomit si právě to kapitánství pro mě je jako tuhle energii přijmout a vlastně využít ve pro mě smysluplnou věc jo.
P: Já bych se chtěl ještě zastavit u jednoho protikladu, který mi přijde taký takový jako velmi častý vlastně, že se s ním můžeš setkávat, můžeš si ho velmi často popsat u někoho. A to je nějaká touha vlastně soupeřit s dalšími, to je právě jak jsme se zastavili u toho: Ježiš ten soused už to nový auto má a já ještě ne. A pak proti tomu postavená nějaká touha být přijímaný. Jak vlastně pracovat s tímto, my už jsme to vlastně nakousli, ale stejně. To soupeření opět není primárně špatný, zase mě to někam posouvá.
M: Je přirozený, vlastně ta odpověď v tomto duchu bude zase stejná, je to přirozený a já logicky jako se nemůžu divit, když mi tam tyhle věci běhají hlavou, případně když na to reaguju, protože tím, že to ego takto přemýšlí nebo má tyto touhy no tak i jsme v tomto duchu přes tyto touhy jednoduše ovlivnitelní, manipulovatelní, motivovatelní. To znamená i často se to u těch dětí využívá. Neříkám, že to je špatně nebo dobře, ale je to tak. Prostě u těch dětí, a nakonec i pak u těch dospělých, když z toho nevyrostou, prostě kolikrát to nejjednodušší, co můžeš udělat je: Podívej kolik bere támhleten, kolik ty máš? Kolik bereš těch peněz? To není moc viď?
P: No a proč se to děje, proč vlastně chci jako takhle s ostatníma soupeřit?
M: Protože to ego utíká před sebou a tím pádem, nebo utíká před sebou… Ono vlastně, pro něj je klíčový ten vnější svět a přes ten vnější svět všechno měří, a to včetně sebe. V momentě, kdy tady vedle mě někdo, kdo je lepší než já v čemkoliv, může to být ve sportu, v byznyse, v známkách ve třídě, ve škole nebo ve vztazích, má hezčí holku než já, může to být opravdu cokoliv. Má třeba lepší káru jo, rychlejší, dražší, tak vlastně v tu chvíli právě to ego, že se vymezuje přes tyto symboly ve vnějším světě, tak vytváří, ten akt té nespokojenosti. To, že vlastně najednou, hele ještě musíš zabrat, protože podívej se na něj. A je to vlastně pro něj velice jednoduchý zdroj, jak nás hodit do toho neklidu, který nás má aktivovat k tomu abych ještě šel a něco udělal, něco zlepšil, ještě si domluvil nějakou schůzku, vydělal nějaký peníze. A přibližuje se k tomu, že jednou nejenom budu mít auto jako on, ale budu mít lepší auto než on jo a konečně mu to natřu. To je prosté mechanismus, který tam je, a to ego vlastně v tomto duchu právě to okolí potřebuje, aby nás vlastně jako by hnalo dál. To je jedna věc. Druhá věc je, že naopak, to že najednou vidím něčí nedostatky, vlastně tomu egu dělá hrozně dobře. Proto spousta z nás zažila někdy, ty jakoby pocity příjemný, když se někomu něco nepodaří, navíc, když je to někdo, koho nemám rád. To ego vlastně z toho bere energii, dělá mu to hroznou radost. Protože vlastně někdo, vůči komu se nativně vymezuji, nemám ho rád, se mu konečně něco nepodařilo. Samozřejmě jako z podstaty spravedlnosti egoistického si to i třeba zaslouží, konečně. A proto pomlouváme, proto přesně máme potřebu kritizovat, protože vlastně kritikou já srážím okolí a tím rostu, protože vlastně ta naše hodnota pro to ego je neustále relativní ve vztahu k tomu okolí.
P: No ale na druhou stranu chci tím okolím být přijímaný.
M: A to je právě ten rozpor. To je to, že to ego, jak je naprogramovaný, tak to okolí potřebuje k tomu, aby se cítilo dobře v tom porovnávání, ale samozřejmě to nepomáhá vztahu. Protože když budeš furt někoho soudit, kritizovat, no tak mu s tebou nebude dobře. Když v tu chvíli i dobří kámoši, tam vlastně ten jeden bude furt soupeřit na život a na smrt, tak toho druhého to za chvilku prostě otráví, protože to někde překročí hranici právě třeba těch kamarádských hodnot jo. A třeba ten vztah se rozpadne. Přesně zase potom tyto věci jdou v rozporu s tím, že to ego chce být přijímaný. Ono vlastně nedokáže být dlouho samo jo. Kolik lidí dneska je ve vztahu, který nefunguje, jenom protože „hele furt lepší než být sám“. Protože pro to ego to je peklo. Ego potřebuje se s něčím zabavit. A i když to nefunguje, tak jak by chtělo, tak je to lepší než nic. Protože nic je pro ego peklo, to je nuda, to je šílený.
P: Co trvalý stav nemůže být?
M: Je to vlastně něco, co prostě přesně je pro to ego takový strašák, že vlastě je ochotno setrvat v něčem co nefunguje jenom proto, že by tu mohlo být taky jako samota. A to je pro to ego velký strašák.
P: Co je třeba takovým klíčovým výstupem z tohohle. Už tady tak nějak padlo, že by to nemělo znamenat snažit se ty nějaký pocity úplně potlačit a vlastně porazit opět, ale spíš je nějak snažit pochopit a vzít je jako nějakou energii. Ale co by ten člověk si měl jako odnést, pokud chce s těmito protiklady se nějakým způsobem ztotožnit. Na základě nich být třeba i lepším, posunout se dál.
M: Ono vlastně každý ten projev toho ega ti právě rozkrývá nějaký tvoje, pro mě kapitánský hodnoty. To znamená zase, můžu dát třeba nějaký protiklad těch hodnot, nebo těch přístupů, kdy to ego chce všechno hned a je hrozně netrpělivý. A pro toho kapitána může být ta trpělivost nějaká hodnota, která mu právě dává pocit svobody v nějakým momentě, kdy něco nepřichází tak rychle, jak by to bylo fajn, nebo jak bychom očekávali. Takže vlastně najednou vlastně člověk rozkrývá díky tomu egu, který je nepříjemný ten opak, ten stav té hodnoty, který mi osvobozuje. A třeba trpělivost mi vlastně osvobozuje v tu chvíli, protože mi vlastně dovoluje čekat, vydržet. V tu chvíli já vlastně najednou ten talk toho ega mohu využít k tomu vlastně manifestovat tu trpělivost. Mimochodem to bude pak jedna z náplní konkrétního dílu, jak právě tyto touhy toho ega promíjet do něčeho co vás posune dál. Ale je to vlastně tento základní mechanismus, kdy to ego tak jak na tebe tlačí v něčem, tak ty vlastně tím krásně upevníš něco jiného, protože se vůči němu jako hezky vymezíš.
P: www.cestakapitana.cz, nebo si můžete Michala Holíka najít i na Facebooku, případně se doptat na další informace, které se právě ega týkají. No a pokud se vám tento podcast líbí, tak ho určitě nezapomeňte odebírat na všech platformách, kde posloucháte podcasty: apple podcast, google podcast, nebo Spotify. Michale já ti děkuji.
M: Ahoj.
P: Nashledanou.
Jak být rodič svého ega? V čem je ego podobné dítěti? Jak v sobě probudit rodiče? Jak se projevuje zranitelnost dítě a jak s ní pracovat? Jak si sobě kapitána udržet? Může mít dětská společnost rodičovského leadera? V patnácté epizodě tohoto podcastu o egu vám Michal Holík, ysvětlí, jak být rodič svého ega.
Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?
Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.
