M = Michal
P = Petr
P: Všechno může být převzato od člověka až na jednu věc. Poslední z lidských svobod. Zvolit si přístup člověka za všech daných okolností. Zvolit si vlastní cestu. – Viktor Frankl, rakouský horolezec, neurolog, psychiatr a vysokoškolský pedagog.
Člověk touží po svobodě. Existuje ale vlastně něco jako svoboda? Pro spoustu lidí je svoboda dostatek peněz na účtě, pro někoho cestování, pro někoho je to moc nad ostatními, jenže svoboda může a často je jen iluzí. Můžeme s tím vlastně něco dělat? Od toho je tu Michal Holík, kouč a autor kurzu Cesta kapitána, i v této epizodě tě Michale vítám. Ahoj!
M: Ahoj Petře.
P: Možná pojďme úplně na začátek popsat tu touhu po svobodě. Jak se vlastně projevuje.
M: Projevuje se tím, že nějakým způsobem chceš ve vnějším světě primárně, protože naše ego směřuje do vnějšího světa, si vytvořit podmínky tak, aby tě nic neomezovalo. Přesně lidi v tu chvíli, jak jsi zmínil, chtějí cestovat, pro někoho to je spoustu peněz na účtě, který jim dovolí si kdykoliv cokoliv koupit. Pro někoho to přesně může bejt nějaká moc a možnost v zásadě rozhodovat a nebejt závislej na rozhodování druhých. Takže tyto vnější svobody jsou tématem každodenním pro spoustu lidí a vycházejí právě zase z toho našeho ega ve smyslu, že naše ego ty svoje touhy se snaží realizovat přes vnější svět, to znamená ta touha po svobodě tam je a pro ego je typický to, že ve vnějším světě musí být splněný podmínky, abych já mohl bejt šťastnej a proto i v rámci tý touhy po svobodě se snažíme ve vnějším světě vytvořit všechny možný tyhle pilíře, pro nás klíčový, abychom se mohli cítit dobře.
P: A proč to dělám zrovna v tom vnějším světě?
M: Protože ego se realizuje přes vnější svět. I ta touha po jistotě a bezpečí, o kterých jsme se bavili v minulých dílech, tak ego vlastně řeší přes vnější svět, protože je na to zvyklý. Když se malý dítě narodí, tak pro tebe je klíčovým zdrojem jistoty a bezpečí tvoje nejbližší okolí: máma, táta, jo? Zázemí, byt a tak dále. A v tomto duchu vyrůstáme a je nám to absolutně přirozený, že pro nějakou vnitřní spokojenost, pro vnitřní klid, pro vnitřní pocit štěstí se snažíme nějakým způsobem realizovat ve vnějším světě a ten vnější svět tomu přizpůsobovat.
P: No a pak je tu ale nějaká cesta, kterou bychom měli udělat v tomhletom směru, to znamená my se o tom bavíme tak, jako kdyby to bylo špatně. Je vlastně reálně špatně mít řekněme nebo cítit svobodu skrz tyhlety vnější věci? Měl bych to třeba tu svojí pozornost v tomhletom případě někam přesunout?
M: Je to přirozený, ale právě si potřebuju uvědomit jednu věc, že je to pro mě omezující právě v tom smyslu…
P: Teď se bavíme o tý touze po penězích třeba…
M: Ano, přesně tak. Že zase to moje ukojení tý touhy po svobodě stavím na věci, který si vlastně jakoby nemůžu nějakým způsobem pojistit jednou provždy. Ten vnější svět se neustále mění a fakticky čím víc potřebuješ to zázemí kolem sebe k tomu, aby ses cítil dobře i třeba v rámci tý svobody, tím víc se bojíš, že zase o to přijdeš. To znamená přesně pro ty lidi pak ten vnější svět najednou stornuje způsob, jak se realizovat, ale vlastně vzniká i ten strašák, protože postupně víc a víc vidí, že třeba někdo o ty dílčí svobody už přišel a co když se to stane i mně? A proto vlastně postupně člověk rozkrejvá to, co je tím zásadním u tématu svobody a to je, že existuje nějaká vnitřní svoboda, a tedy moci se cítit bezpečně a svobodně, ať už se v tom vnějším světě kolem mě děje cokoliv.
P: Co je řekněme nějakým motorem tý touhy po tý třeba vnitřní svobodě?
M: Touha po tý vnitřní svobodě automaticky roste v momentě, kdy si uvědomíš, že vůbec svobodnej nejseš. Což je základ, to je podstata. Aby sis uvědomil, že nejseš svobodnej, potřebuješ začít přebírat odpovědnost za svůj život, aby sis vlastně uvědomil, že něco není tak, jak chceš ty. Což jsou klíčový parametry k tomu, aby se tenhleten vnitřní mechanismus, to znamená nastartování touhy po vnitřní svobodě, vůbec spustil. A tím pádem já potřebuju v tom životě zažít to, že najednou něco se neděje tak, jak já chci a konkrétně jako ve mně. To znamená naplánuju si, že ráno vstanu v šest, abych si v klidu zacvičil a zase jsem zůstal v posteli, protože jsem si hoďku v tu chvíli chtěl přispat.
P: Tak a když se třeba zastavíme tady u tohohle příkladu, tak když bys to rozebral, tak co se teda vlastně v mojí hlavě s mým egem děje ve chvíli, kdy… Protože tohle je poměrně jako jasnej příklad, mně se to děje kolikrát jako několikrát do týdne, kdy člověk opravdu chce vstát a chce bejt produktivní hned teda od těch šesti ráno, protože prostě že jo ví, že toho zvládne víc v tu chvíli, no jo, jenomže pak přijde ta šestá ráno a ty prostě zůstaneš ležet v posteli.
M: Jo, to je typický a samozřejmě lidi to znají v mnoha jiných situacích jako když si chtějí dát zdravej oběd nebo chtějí jít do fitka nebo jít si zaběhat, jo? Anebo chtějí konečně už někomu říct něco, co si myslí a zase k tomu třeba v tu chvíli nenajdou tu odvahu, to znamená dostáváme se do střetu našeho záměru a tý reality, která se potom liší a vlastně ta situace v tomto duchu je pro nás důležitá v tom, abychom si vůbec uvědomili, že najednou se něco děje jinak, než já chci a že je něco ve mně silnějšího, než je můj záměr a rozkrýváme princip, já tomu říkám princip tužeb, který nás ovládají. Touha je právě ta emoce, je to energie, je to to, co tě v každým okamžiku žene dál a nějakým způsobem tě ovlivňuje. To, že teďkon tady spolu sedíme, existuje díky tomu, že ty i já máme nějakou touhu. Ty tady, a nechci ti mluvit do hlavy nebo koukat do hlavy, ale prostě přesně buduješ nějakej byznys, možná tam je nějak touha i tak jak to vnímám po tom tématu, o kterým se bavíme, proto se mi s tebou tak úžasně o tom mluví, a přesně zase já mám nějakou touhu podělit se s těma lidma o něco, co věřím, že jim může pomoct a může bejt společensky důležitý v dnešní době. To znamená, to jsou najednou touhy, který určujou to, že teďkon děláme to, co děláme. To platí v každým okamžiku. Dokud nemáš hlad, nemáš touhu se najíst, no tak nemáš důvod vůbec myslet na jídlo. V momentě, kdy vyhládneš, tak najednou jako tam začíná bejt touha po jídle a začíná to strhávat tvojí pozornost. Úplně stejně ráno. To ego, ono na jednu stranu chce vybudovat byznys, chce bejt produktivní, chce se sebou bejt spokojený no ale zase miluje ty potěšení, ty okamžitý jako možnosti teďkon si ještě užít.
P: To znamená ještě v tý posteli zůstat třeba ještě další půl hodinu.
M: Přesně tak. Víme, jak je to úžasný jako tam ještě zůstat třeba v tý teplý posteli.
P: Nebo si dát kachnu místo dejme tomu nějakýho jako zdravějšího jídla.
M: Přesně tak, jak říkám zprasit se něčím nezdravým, ale sakra dobrým. Anebo přesně místo toho běhání jako se třeba koukat na ligu mistrů a sedět na gauči a k tomu si otevřít pytlík s chipsama a pivko. Takže to je vlastně ten vnitřní spor, a vlastně to jsou touhy, který se nějakým způsobem v nás míchají a ovlivňujou nás ve smyslu na co myslíme, kam směřuje naše pozornost, protože ta pozornost jde automaticky za emocema a v momentě, kdy ta touha je dostatečně velká, no tak v tu chvíli určuje to, co uděláš. Já tomu říkám vlastně akt řídící touhy. Řídící touha je v každým okamžiku ta nejsilnější a ono to funguje jako v přírodě. V každým okamžiku vítězí nejsilnější touha, to znamená, pokud ty sis nějakou touhou bejt produktivní večer vytvořil plán ráno vstát v šest, a to všechno ráno uděláš, tak v tu chvíli to vlastně byla ta touha, která tě vedla k tomu, že sis ten plán vytvořil. Vytvořil sis nějaký očekávání, no ale ráno, když zazvonil ten budík, tak tam byla jiná, silnější touha, která ti prostě nedovolila vstát a bejt produktivní.
P: A o tom to ego vlastně je že jo, to jsou neustálý kontrasty vlastně toho dlouhodobýho záměru a toho krátkodobýho potěšení.
M: Přesně tak a vlastně to jsou ty momenty, kdy najednou já si potřebuju uvědomit, že něco je jinak, než jsem chtěl a je to jako když člověk třeba přesně ještě, než dozrál nebo než dorost a žil s rodičema, tak vlastně najednou člověk vlastně si začíná uvědomovat, že by chtěl něco jinýho, než co určili ty rodiče a začíná vám to postupně víc a víc vadit. Pokud vlastně člověk ještě nemá v tomto duchu svůj záměr, svojí představu a vlastně se nechává těma rodičema ovlivňovat, protože je bere jako tu autoritu, která asi to ví nejlíp a vlastně automaticky je jako respektuju jako pro mě zdroj jistoty a bezpečí, tak v momentě kdy přesně člověk už začíná nabírat to odpovědnost a chtít rozhodovat sám o svým životě, tak se vlastně s nima dostávám do rozporu, což potom vlastně vede k třeba něčemu jako je ta puberta a já vlastně potřebuju..
P: Ty vlastně… Promiň teda, teď jsi možná narazil na něco, co by bylo dobrý trošku rozvést, protože když se bavíme o pubertě jako o nějakým teda procesu zrání v tomhle případě, tak ono se to poměrně dost úzce týká teda i toho ega.
M: Přesně tak.
P: Je to přirozený vlastně.
M: Ano, jo.
P: Bejt třeba v rozporu s mejma rodičema, takhle to myslím.
M: Jo a ono vlastně stejně jako nás vychovávají a vedou a řídí do nějakýho věku naše rodiče a vlastně nám to přijde přirozený a nějakou dobu nám to ani nepřijde divný nebo špatný nebo ne nějak jako že bychom s tím měli potřebu s tím něco dělat, tak úplně stejně právě program ega, když se narodíme a o tom se pak podrobně budeme bavit zase v nějakým dalším díle, tak jako je tou autoritou, která díky svým touhám vlastně nás vede, jo? Dává mi smysl ráno kvůli tomu vstát z postele a něco dělat, za něčím se hnát a v tomto duchu vlastně přesně já potřebuju dozrát do nějaký vnitřní puberty. Potřebuju si uvědomit, že ty touhy toho ega najednou už nepotřebuju, prostě není to to, co chci já, což přesně přichází s tím věkem. V určitý chvíli člověk třeba dozraje do tý fáze, že najednou pro něj začíná bejt hodnota zdraví nějak důležitá, jo? Kdo, když byl mladej, řešil zdraví i třeba tu životosprávu. Prostě jsme tam cpali, na co jsme měli chuť v množství, který prostě bylo, který se do nás vešlo. Protože prostě jsme to neřešili, to tělo si poradilo se vším a jediný, co v tu chvíli bylo rozhodující, byla chuť, ale přesně najednou dozrajeme do nějaký fáze, kdy třeba hodnota zdraví se s tímhletím modelem začíná prát, už je tam střet a já už si nemůžu dát všechno, já už si nemůžu v tu chvíli dát jakýkoliv množství, pokud tu hodnotu zdraví chci nějakým způsobem manifestovat a dochází právě k tomu vnitřnímu střetu, kdysi člověk naplánuje zdravej oběd a najednou jak jsi říkal s prominutím sežeru kachnu. A vlastně v tu chvíli si uvědomuju, že tam jako je něco, co mi nutí něco, co už nechci já a dostávám se najednou do toho, kdy si uvědomuju, že tam je právě ta nesvoboda, že něco mě ovládá.
P: No a to něco je samozřejmě ten nějakej jako krátkodobej záměr toho ega.
M: Nemusí bejt jenom krátkodobej. To ego jako může lpět na kariéře třeba dlouhodobý, třeba i vybudovat prstě megabyznys a ono tě prostě může hnát zase do něčeho, v čem tě to ovládá. Je spousta lidí, který prostě nedokážou se zastavit, nedokážou odpočinout, protože prostě to ego je nenechá v tu chvíli si na chvilku dáchnout, protože furt musíš něco dělat, nemůžeš odpočívat. To je špatný. Co když ti ujede vlak, co když támhleten jako to udělá první. Víš, o kolik přijdeš peněz, když to neuděláš prostě tak rychle. A tak dále, a tak dále. Takže ono to vlastně může bejt v obojím.
P: Tímhletím stylem ale životním vlastně jako žije a operuje spousta lidí, speciálně těch v aktivním věku, který mají pocit, že se musí za něčím vlastně hnát v tomhletom případě. Jak bys jim poradil?
M: No hlavně přesně si položit tu otázku: Pomáhá mi to nebo mi to škodí? Protože jak jsme se bavili už v těch minulých dílech, ta otázka nezní jako je to chyba nebo je to šatně nebo je to dobře, protože prostě to tak je, jo? To je ten program, kterej do tý doby nás někam dovedl a teďkon já si potřebuju říct ok a chci vlastně tímhletím programem žít dál? Chci v těhle kolejích, který jako do mě byly nějakým způsobem položený jako se nechat vést, i když vlastně v mnoha situacích už mi to způsobuje komplikace? Neklid, bolest, utrpení. A vlastně tou otázkou a pomáhá mi to nebo škodí se člověk učí najednou jako mít potřebu tenhleten program odložit, chtít fungovat jinak. V mnoha situacích to děláme přirozeně, prostě v momentě, kdy na jaře začne bejt hekzy, no tak jako pomáhá ti, že si vezmeš, když venku už je nevím, 20 stupňů, protože sluníčko najednou opravdu jako vyběhne a je krásnej jarní den, že si vezmeš na sebe teplou péřovku? Ne, prostě ji odložíš, necháš ji doma.
P: Já bych se tady chtěl dostat totiž i k tomu jako ukázat nějaký případy, jak nás v tomhletom směru vlastně to ego manipuluje, jak s náma manipuluje, protože tam si myslím, že najdeš spoustu různých situací, kdy my se vnímáme, jako že máme svobodnou vůli, ale my jí ve výsledku vůbec nemáme, protože právě zase si s náma pohrává ego. Jak bys to popsal? Jaký jsou třeba ty příklady, kdy nás to ego manipuluje? A co se vlastně v tu chvíli děje s náma?
M: Vlastně základní potřebou zase toho ega je, aby nám dokázalo vnutit svoje touhy, aniž bychom si toho všimli, to znamená ono nechce jako abychom ho nahradili v tý pozici tý autority, on chce rozhodovat, on vlastně nás potřebuje k naplnění svých tužeb a proto opravdu má geniální vnitřní mechanismy, abychom si nevšimli, že nejsme svobodní. To znamená tam je důležitý opravdu pochopit, že někde v nás je program, kterej s náma manipuluje, a přitom je to naprogramovaný tak, abychom si toho, pokud možno nevšimli, a proto spoustu lidí, i když nejsou svobodný, tak se s váma zarytě budou hádat, že jsou, jo? Já jsem se chtěl ožrat včera, prostě to byla moje vůle a já neříkám, že nechtěl, třeba opravdu chtěl, ale z vlastní zkušenosti i když člověk se baví s těma lidma nebo to pozoruju, tak přesně vidíte, jak už mnohdy ten člověk vlastně to nemůže nedělat. Vždycky kdy ten kuřák… se s ním člověk baví a on třeba zrovna nadává na to, kolik to třeba stojí že jo, no a tak říkám tak nekuř. No ale já chci. Aha a chceš nebo musíš? Ne, chci že jo, kdybych chtěl, no tak přestanu, s tím není problém. Aha tak přestaň. A proč? Já nechci. Tak vysaď na tejden. Ale proč bych to dělal? Vždyť to je moje potěšení. Vlastně ten člověk začne zarytě obhajovat něco, co už pak často (neříkám vždycky) ale právě už může bejt vlastně ten diktát toho ega, nějakýho toho potěšení, který vlastně už člověk nedokáže odložit, jo? Ať už mu škodí finančně nebo třeba zdravotně. To znamená důležitý je, že vlastně to ego ono se snaží bejt nenápadný, bejt skrytý, a proto dokud se mnou to ego manipuluje a já o tom ani nevím, tak vlastně nemůžu toužit po vnitřní svobodě, protože nevím, že nejsem svobodnej.
P: Jasně, v tu chvíli ti ten koncept je absolutně neznámej, protože takovou jako shodou náhod paradoxní máš pocit, že už sis ho dávno prožil.
M: Jo já třeba můžu dát jednoduchej příklad díky nějaký svý nezralosti jsem zažil několik vztahů, kde jsem se opravdu jako nechal v těch prvních letech postupně tou partnerkou vlastně zmanipulovat a přesně jako jsem… Kolikrát už mi jako zpětnou vazbou od těch kamarádů typu: hele a tak jako ty jsi přestal chodit na fotbal nebo na karty nebo něco a přesně jsem si uvědomil, jak tam jako byly roky, kdy jsem si to ještě obhajoval, protože já nechci, já chci něco jinýho a pak se to najednou někde překlopí, někde to přeteče jako kdyby a najednou si člověk uvědomí, jak se vlastně jenom jako nechal zmanipulovat k něčemu, co vlastně jsem nechtěl, ale přitom jsem si myslel, že to chci já, že se o tom rozhoduju.
P: No a jak se vlastně třeba buď ty nebo kdokoliv jinej, kdo by třeba řešil podobnej problém, jak vlastně pozná, že prochází nějakým procesem takovýho zrání? A že, jak říkáš, už to někde přeteče?
M: Jo, já to můžu uspíšit právě tím, že posílím tu odpovědnost, to znamená, řeknu si hele ok, kdyby to bylo jenom na mně, co chci já a jít do sebe, upřímně. Vlastně teďkon se zkusit odprostit od nějakých pocitů jako povinnosti, očekávání, toho co chtějí ti druzí a opravdu si říct kdyby to bylo jenom na mně, co bych šel dělat, jak bych se rozhodl a jít víc do sebe a dodat si upřímnosti…
P: Není to sobecký tohle?
M: Sobecký… Je to to, co potřebuju, abych vlastně převzal odpovědnost za svůj život, protože já, pokud chci v tom životě opravdu jako zdravě pomoct tomu okolí, to znamená chovat se nesobecky, tak ale nejdřív potřebuju osvobodit sebe. V momentě, kdy nejsem já vnitřně svobodnej a budu se snažit pomáhat okolí, tak škodíš, protože ty sám, i když si to neuvědomuješ, jsi obětí svého ega a tím pádem pomáháš tím druhým s optikou, že oni jsou taky oběti a ty je musíš zachránit. On je ten chudák, kterej se bez tebe neobejde, to znamená ono bez nabytí tý vnitřní svobody vlastně pak nefunguje ten mechanismus toho poslání. O tom se pak zase budeme bavit, to je pak ten model toho spasitele nebo záchranáře, jak tomu říkám, kdy vlastně ten člověk, přesně to taky spoustu lidí zná, prostě nedokáže říct ne, protože on musí pomoct. Zase to je vlastně nějaká posedlost.
P: I to je vlastně další oběť ega, byť se to ale nezdá, že jo.
M: Ano a to je velice časný, protože ono to je společensky přijímaný a často i vyzdvihovaný jako něco hele podívej se jak ten prostě pomáhá úplně každýmu a ten by rozdal a támhleto, ale ne vždycky si uvědomujeme, že ten člověk jako už je třeba jako na kraji svých sil, protože prostě už nemá z čeho brát, ale nemůže nepomáhat, ale v podstatě k tomu záchranářství se pak určitě dostaneme v nějakým dalším díle, nicméně jsme to teďkon zmínili, protože jsme se toho dotkli v rámci jako jednoho z možných jakoby modelů, jak to ego nás dokáže ovlivňovat a že vlastně to sobectví jako takový, můžeme tomu říkat sobectví, proč ne, je pro to přehoupnutí se do tý další fáze strašně důležitý, to znamená já vlastně si musím nejdřív v uvozovkách jako vydobýt nějakou pozici vnitřní autority pro sebe v tom vnitřním světě, bejt, jak říkám ten kapitán toho svého života, uvědomit si, že teďkon pluju někam, kam úplně nechci a možná ještě se nedokážu hned chopit toho kormidla, ale přesně převzít tu odpovědnost, uvědomit si, co chci já a hledat způsob jak vlastně můžu začít vstupovat jako sdo toho programu a chytit to kormidlo, i kdyby aspoň na chvilku a nějakým způsobem začít zažívat to, když plujete tam, kam chcete vy, protože to je právě to fantastický, kdy vy najednou zažíváte tu vnitřní svobodu.
P: No a právě o konceptu kapitánství se můžete víc dozvědět na webu cestakapitana.cz, případně na facebooku, kam můžete samozřejmě i psát dotazy, co byste třeba k tomuhle tématu doplnili, případně pokud byste chtěli slyšet o nějakých dalších inspirativních tématech, které se týkají samozřejmě ega, tak to právě na těhle platformách můžete dát vědět no a budeme rádi, když si pustíte i další epizody tohohle podcastu Život s egem. Mějte se moc pěkně, u další epizody se těšíme. Michale děkuju.
Jak být rodič svého ega? V čem je ego podobné dítěti? Jak v sobě probudit rodiče? Jak se projevuje zranitelnost dítě a jak s ní pracovat? Jak si sobě kapitána udržet? Může mít dětská společnost rodičovského leadera? V patnácté epizodě tohoto podcastu o egu vám Michal Holík, ysvětlí, jak být rodič svého ega.
Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?
Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.
