Proč je Andrej Babiš otrokem svého ega? #3

Share on email
Share on twitter
Share on linkedin
Share on facebook

„Ego je společenská instituce bez fyzické reality, ego je prostě vaším symbolem sebe samého.“ Alan Watts – anglický básník.

P = Petr

M = Michal

Ego a zodpovědnost. Touží po ní, často cítíme, že musíme něco dělat a vlastně ani nevíme proč. Proč necítíme radost. Přitom práce bez radosti nemá smysl. Ego i tady zanechává výraznou stopu. Víc už ale Michal Holík, kouč a autor kurzu Cesta kapitána. Vítejte v podcastu Život s egem.

Téma odpovědnosti

P: Michale, ahoj. Tentokrát je téma nastaveno na odpovědnost a vůbec třeba i radost z dělání čehokoliv. Vlastně týká se to asi primárně práce. Nicméně když se zaseknu tedy na chvíli na začátku hned u té odpovědnosti jako takové. Je vlastně touha po odpovědnosti nějakým egoistickým projevem? A co si o tom máme myslet, když tu odpovědnost chceme cítit.

M: Ahoj, Petře. Odpovědnost je krásný téma, protože ego udělá vlastně všechno, aby se té odpovědnosti v tom životě vyhnulo. Ego a odpovědnost v té přirozenosti nejde dohromady. Stejně jako určité jiné věci, které pak už na sebe bereme v rámci toho, abychom byli lepším člověkem, tak i právě odpovědnost je jenom nástroj pro ego něčeho dosáhnout.

P: To jsme řešili v minulých epizodách, že vlastně je to prostředek k tomu něčeho dosáhnout. Jinými slovy, je to sobecké, protože já toho chci dosáhnout.

Princip odpovědnosti u pana Babiše

M: Přesně tak. A když se třeba podíváme, a to je krásný příklad, asi hezky vidět na politicích. Kteří v tomto jsou relativně na očích, jsou odkopaní, jsou pod veřejným dohledem. Člověk to může pozorovat. Tak třeba konkrétně i v dnešní době se dá moc hezky pozorovat tento princip té odpovědnosti na panu Babišovi. Kdy, ten člověk na sebe vezme odpovědnost, protože chce být vnímaný jako někdo, kdo se o vás postará a zvládne to. Je všeho schopný v tomto duchu a vlastně zařídí cokoliv bude chtít. K tomu abychom mu to uvěřili, tak on vlastně potřebuje tu odpovědnost opravdu jako přijmout. Protože, kdyby vlastně jsme mu nevěřili, že je odpovědný, no tak ho nezvolíš. Tak vlastně bude pro ty lidi nezajímavý, nepoužitelný do role politiky. Ale přesně po tom je vidět, kdy v momentě kdy se dostává do pro něj nepříjemný a nekomfortní situace, kdy třeba určitý věci nefungují, tak tu odpovědnost okamžitě odkládá. To znamená, že to není jeho už přirozenost, jako kdyby kapitánská, ale je to prostě nástroj, který tam je jenom tehdy, když vlastně jakoby vede k nějakému záměru. A bez něj by to vlastně nešlo. To znamená v momentě, kdy něco nefunguje, tak konkrétně u pana Babiše to je krásně vidět, on vlastně nemůže vůbec za nic.

Zodpovědný člověk

P: Tady totiž si možná nakousl jednu věc, a to je taková ta touha, že chci být vnímán jako zodpovědný člověk a chci se tak prezentovat, versus to, že jím reálně jsem. To jsou za mě asi jako dvě velmi odlišné věci.

M: To si pojmenoval skvěle, protože my jsme rodiči, okolím od určitého věku k té odpovědnosti tlačeni. Musíš se začít chovat odpovědně. Ale právě ta odpovědnost je v tom procesu toho zrání.

P: To je takové to, ty se chováš, jako kdyby ti na ničem nezáleželo, že jo.

M: Přesně tak. Stejně tak ty lidi potom i v dospělosti, když do té odpovědnosti ještě nedozráli, tak přesně slyšíme nebo říkáme takové ty věty. Ty se zase chováš jako malý dítě. Už by si měl být zodpovědnější. Vlastně na té odpovědnosti je krásně vidět to, jak opravdu funguje v nás ten proces zrání, o kterém se také budeme v bavit v nějakým dalším díle. Jsou určité vnitřní vlastnosti, které nejsou závislé na tom, jestli se pro ně prostě rozhodneš. To znamená, pokud někomu slíbíš: Hele já už teda opravdu budu odpovědný, no tak, to je jako kdyby si někomu slíbil, že zítra už zvedneš činku, na kterou nemáš. To znamená, jako odpovědnost si nemůžeš koupit, nemůžeš jí do sebe nějak aplikovat.

Když nejsme zralí převzít odpovědnost

P: Prostě se s ní ráno neprobudíš.

M: Přesně. No takhle, můžeš, pokud do ní v ten moment dozraješ. To je na tom fantastické, že ty vlastně nikdy nevíš, kdy to přijde. Ten proces toho zrání je fantastický v tomhle, že když už ho člověk zná a rozumí mu, tak vlastně člověk ví, co na té cestě přijde. Nevíš, kdy. Je to, jako když zahradník pěstuje nějaké kytičky a on ví, že to bude červený tulipán, jenom neví, jaký den se rozvine. A v tomto duchu právě ta odpovědnost je součást té cesty a dělá nám hodně neplechu, právě v tom, že je to jedna z těch věcí, za který jsme lískaní, trestaní, popotahovaný, protože prostě už bychom měli být odpovědní vzhledem k nějakému fyzickému věku. Ale prostě dokud já nemám ten dostatečný vnitřní věk, tu zralost, tak můžu chtít, jak chci být odpovědný, ale prostě to nedám. Tam funguje to přirovnání s tou posilovnou, když přijdu do posilovny a vidím tam jak tam nějaký svalovec zvedá na benchpress 150, tak taky když na to nemám ty svaly a tu techniku…, když jako řeknu, hele tohle dnes zvednu, no tak to je nesmysl. Nezvedneš… Možná jednou to zvedneš, ale já ti řeknu jako, pro to je potřeba něco dělat a uvidíme, jak dlouho to bude trvat. Úplně stejně my dorosteme do té odpovědnosti. Ale je to cesta.

P: No ale stejně, proč vlastně třeba chci být vnímaný jako odpovědný člověk? Proč to třeba v té politice tímhle tím způsobem funguje? A ne jenom v politice, asi i ve chvíli, kdy se rozhodnu šéfovat jakémukoliv týmu, nejenom jako celému národu, ale když třeba ve firmě jsem nějaký šéf, který má mít tu odpovědnost za ty lidi, tak proč bych měl v sobě vyvolávat dojem, že opravdu odpovědným člověkem jsem?

M: No, protože tím mám šanci získat něco po čem toužím. Nikdo nechce nezodpovědného šéfa. Nikdo nechce nezodpovědného premiéra, nebo nezodpovědného partnera pro osobní život. Podobně takto je to i s dalšími vlastnostmi, které se vylučují s tím egem. Také chceš někoho, kdo bude hledět na tvé potřeby, a ne primárně na ty svoje. Chceš být s nikým, kdo dokáže nějakým způsobem tě brát takového, jaký jsi, a ne tě furt kritizovat, když neplníš jeho očekávání. To znamená, v tomto duchu, vlastně ta společnost jasně nastavuje, kým chce být abychom byli, abychom vlastně dosáhli něčeho, případně abychom měli pozitivní zpětnou vazbu a bylo nám v té společnosti dobře. Ale v momentě, kdy to není ještě moje přirozenost a hraji si na to, tak je to časovaná bomba. Protože ty vlastně si hraješ na něco, kým nejsi.

P: Jak vypadá hra na zodpovědnost?

M: No, to myslím, že mnoho posluchačů zná. Asi každý z nás jsme to někdy zažili. To, že jsme nebyli schopni být odpovědní nám vytvářelo nějaký druh stresu a řekli jsme si, že zítra už k tomu musíme přistoupit zodpovědně a udělat to. Ono kdykoliv jsi pasován do role, kde se od tebe očekává odpovědnost, kterou v sobě nemáš, tak je to v tu chvíli stres.

P: Takže tady to znamená, že do ní prostě musíš dozrát. To je ten proces nějakého zrání, kdy začínáš někde na nějakým bodě, kdy si na to třeba jenom hraješ a říkáš si: no tak ježišmarjá… Ale postupně se jako dostáváš a propracováváš, nebo takový alespoň ten ideál – do nějakého stavu, kdy ty věci děláš a přistupuješ k nim tedy zodpovědně.

M: A na tom si vlastně potřebuji i uvědomit, pokud třeba lidi dělají business, nebo pracují s lidmi, tak že jsou určité naše parametry, které opravdu nejsou otázkou našeho rozhodnutí. Ano, jsou ovlivněné naší touhou. Já mohu po té odpovědnosti toužit a tím se vlastně k ní přibližuji, tím spíš k ní jdu. Znám to třeba od určitých klientu, který třeba pro svůj business hodně vyhledávají mladé talenty. A pak jsou rozčarováni, že ten člověk má sice úžasný talenty, má skvělý předpoklady k tomu, aby v tom businessu s nimi jako by fungoval, byl úspěšný, ale je schopen jim třeba 3 dny nezvedat telefon. A vlastně oni furt mu domlouvají, aby konečně byl zodpovědnější a vlastně nechápou, že oni při té volbě vlastně nerespektovali tu nezralost toho člověka, protože on se jako nemůže ze dne na den rozhodnout. A to je vlastně potom ten problém, kdy my na sebe nebo ty druhý klademe očekávání, který nám ten člověk nemůže dát.

Vnitřní a fyzický věk

P: Akorát teda tady tě zastavím. Ta nezralost, o které mluvíš, ta není dána věkem, to je dáno spíš okolím, protože 25letý člověk může být mnohem zralejší než člověk, kterému je 45.

M: A to je vlastně potřeba, co si na tom lidi mají uvědomit. Náš fyzický věk je v tomto často velký klam. Kolikrát mám třeba v coachingu mladé lidi i kolem 20 let, kteří jsou neskutečně zodpovědní, kvůli svému osobnímu příběhu a často nelehkému dětství třeba. Já si kolikrát řeknu: Já jsem byl takový ucho ve 20, v 25 jsem byl ucho. Jo a vlastně jsem si uvědomil, jak jsem v mnoha věcech opravdu dozrál výrazně později. Opravdu spoustu lidí kolem sebe mají padesátníky, šedesátníky i starší lidi, kteří furt jsou vlastně nezralí, chovají se jako malé děti. Jsou nezodpovědní, emočně labilní, urážejí se, kopají kolem sebe, berou si věci osobně. Když pak člověk pracuje s těmi lidmi, tak potřebuje pochopit, že to, že ten člověk, když je fyzicky dospělý neznamená, že od něj mohu očekávat, že se bude opravdu chovat jako dospělý člověk. A pokud zjistím jeho míru nezralosti, tak já vlastně mu pomáhám tím, že dokážu tuto míru nezralosti přijmout a dokážu s ní pracovat, dokážu to tak brát. Možná takový, nevím, jestli vhodný přirovnání. Ale je to prostě, jako když někdo pracuje s mentálně postiženýma. To jsou lidi, kteří už jsou věkem staří, ale on vlastně chápe, že jsou v něčem nezralí a možná v tomhle životě jako nedozrají a bere je s nějakým omezením, které v sobě mají. Bez toho by vlastně s nimi nemohl pracovat.

P: Jakým způsobem se do toho projevuje nějaká touha po jistotě? To, že chceme mít nad sebou řekněme odpovědný lídry. Tohle bych jenom tedy vzal v krátkosti, než se přesuneme k dalšímu tématu, ale taky je tady nějaký protiklad v tomto směru, kdy já chci třeba tu odpovědnost přehodit na někoho jiného a sám chci cítit tu jistotu, kterou on mi dá, protože se bude chovat zodpovědněji víc než já.

Jistota a bezpečí jako tužby našeho ega / vnitřního dítěte

M: Jedna z hlavních tužeb našeho ega je jistota a bezpečí. To je něco, co od malička nás formuje. Tak jak ty malé děti čerpají pocit jistoty a bezpečí z nejbližšího okolí – (máma, táta), když rostou, tak vlastně jsou zvyklí tuto touhu potom i v tom životě si zajištovat ze vnějšího světa. To znamená, hledám ty pilíře té jistoty, které mi dneska dají tu možnost cítit se v klidu a dobře. Tyto pilíře jistoty bezpečí jsou pro nás potom ty peníze, rezerva, partner, který mi říká, že mě neopustí, byt, který je můj. Nebo velký pozemek, kam mi nikdo nemůže. To jsou pak různé pilíře. Nebo třeba i to podnikání, který člověk může mít více pod kontrolou, než když je zaměstnaný. To jsou pak různý pilíře, které v tu chvíli já v tom vnějším světě hledám a tvořím, abych se v rámci toho egoismu mohl cítit bezpečně. Problém je, že ten vnější svět se furt mění, což je pro to ego peklo Ego, když už konečně dosáhne něčeho, co mu dovoluje cítit se bezpečně, tak potřebuje, aby už se to nikdy nezměnilo. Ale to nejde.

P: Tady k tomuto je navázaná, hlavně tedy v pracovním prostředí nebo i v pracovním životě, nějaká radost z toho, co dělám. Pocit nějaký naplněnosti z té práci versus to, že (už jsme to tu také načali v dřívějších epizodách) – to, že vstávám z postele jenom kvůli tomu, že musím tu práci udělat, že jí na mě někdo hodil a vlastně ani pořádně nevím proč ji dělám. Jak tady ty protiklady jsou proti sobě, zase začínám v tom bodě, kdy musím něco udělat, protože mi to někam posune, budu mít možná více peněz. Zase nějaký materiální vyjádření toho.

M: Je to totiž, ten jistější model. Zase se vracíme k tomu, že díky té touze po té jistotě tu ego v tu chvíli hledá ty osvědčené, zaručené cesty. Následuje manuály a hledá v tom tu jistotu, že dosáhne výsledku, bude to fungovat. Časem ale zase zjistí, že mu tam něco chybí. Chybí mu tam ta radost, zábava. Protože pro to ego, tak jak touží po té jistotě, tak v momentě, kdy ji získá, tak se nudí. Protože vy v tu chvíli začnete toužit po tom objevování. Ta jistota jde proti tomu objevování. V tomto duchu vy nemůžete muset objevovat. Jako může vás někdo donutit jít objevovat. Ale to v tu chvíli je úplně něco jiného, než když člověk s nějakou nervozitou opravdu dobrovolně má chuť prozkoumat něco, kde ještě nebyl a zažívá něco úžasného.

P: Touha objevovat.

M: Přesně, potom jde do toho režimu toho dobrodružství. V tomto duchu se to potom promítá v tom režimu „muset a chtít“, kdy čím víc toužím po té jistotě, tak tím víc jsem schopen se spokojit s tím, že jsem v režimu „muset“, protože ono to vede k něčemu, čemu věřím, že bude fungovat. – (Já vím, že tu práci nemám rád, ale mně chodí tolik a tolik a já to potřebuji, protože potřebuju zaplatit složenky). V tomto režimu je strašně lidí. Stejně tak i spoustu lidí, kteří to nemají zdůvodněné tím, že musejí zaplatit složenky, ale zvyknou si na takový příjem, který jim dneska třeba nikdo jiný nedá. V tu chvíli by neměli problém, že by nezaplatili složenky, ale klesli by v něčem, co se je pro jejich ego měřítkem úrovně, kam se vypracovali. V tomto duchu my vlastně jakoby ztrácíme díky té potřebě po té jistotě a bezpečí najednou tu chuť a odvahu udělat ten krok mimo tu naší komfortní zónu. Podobně jako v těch vztazích, spoustu lidí vlastně neopustí vztah, protože i když nefunguje, tak …

P: Je to nějaká jistota.

M: Přesně tak.

P: Když ne bezpečí, tak aspoň ta jistota.

M: Co, když ten další člověk, se kterým budu, bude ještě horší? To se klidně může stát.

P: Vždyť já už někoho lepšího třeba vlastně ani nenajdu, že jo.

M: A to je samozřejmě to, čím ten druhý se tě snaží manipulovat. (No ty si myslíš, že si najdeš někoho lepšího?). (Ty na nikoho lepšího ani nemáš). A to jsou pak vlastně ty ego boje, které nás mají udržet v nějaký iluzi, pomyslné jistoty aspoň něčeho. A vlastně padáme do toho režimu té oběti, kdy nám vlastně není dobře, ale nějak si to obhájíme.

Cestakapitana.cz, tam se dozvíte další informace, pokud by vás toto téma zajímalo o kousek více a zároveň s Michalem můžete také kdykoliv pohovořit o těchto tématech třeba na Facebooku. Když byste měli jakýkoliv další tip na další epizody, tak určitě také můžete dát vědět Michalovi na Facebooku. Co se týče tohoto podcastu: Život s egem, tak ten můžete odebírat na všech platformách, kde posloucháte vaše oblíbené podcasty. Ale typicky jsou to asi 3 nejdůležitější: Apple podcast, Google podcast, Spotify. My se na vás s Michalem budeme těšit u další epizody. Mějte se pěkně. Nashledanou.

Sdílejte tuto epizodu:

Share on facebook
Share on linkedin
Share on twitter
Share on email

Nejoblíbenější epizody

Nástěnka vděčnosti a centrum pozornosti #13

Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?

PŘEHRÁT »

Podcasty už máte naposlouchané? Pusťte se do online kurzu.

Online kurz cesta kapitána

1 490 Kč

Vyzkoušet ZDARMA

Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.

*Odesláním formuláře souhlasíte s našimi zásadami ochrany soukromí a zpracování osobních údajů. V praxi to znamená, že Vám čas od času pošleme mail s upozorněním na nové akce, kurzy nebo webináře. Kdykoliv se můžete z mailingu odhlásit.