SPECIÁL: Jak na novoroční předsevzetí? #12

M = Michal

P = Petr

P: Člověk je velký ve svých předsevzetích, ale slabý v jejich provádění. – Erich Maria Remarque, německý spisovatel.

Klasický příklad novoročního předsevzetí je, že na konci února skončí nezdarem. Proč je tak těžké vytvořit si předsevzetí, které si opravdu udržíme? Kde nejčastěji chybujeme? A proč si vlastně novoroční předsevzetí dáváme, když v něm rok, co rok selháváme? Na to odpoví Michal Holík, kouč a autor kurzu Cesta kapitána. Vítejte v podcastu Život s egem.

Michale ahoj, vítej v další epizodě podcastu.

M: Ahoj Petře.

Proč si dáváme novoroční předsevzetí?

P: Novoroční předsevzetí, to je tak trochu strašák, který tady nad námi visí na přelomu každého roku, i toho letošního. Proč si vlastně to novoroční předsevzetí dáváme? Já vím, že v tom samozřejmě má zase prsty naše ego, tak by mě zajímalo vysvětlení.

M: No, protože samozřejmě naše ego nechává na poslední chvíli věci, který by bylo dobrý řešit průběžně a čeká, až když fakt jako jde do tuhýho a samozřejmě ten novej rok se tak jako nabízí symbolicky využít k tomu pustit se do těch věcí, do kterých jsem se dřív nepustil během toho roku. Navíc ten konec roku často bývá pro lidi třeba i pracovně náročnej, náročnej třeba i v rámci nějakýho stravování, tak v podstatě jako se doprasíme do konce toho roku a teďkon je na čase teda začít shazovat ty kila, nabírat fyzičku zase, najíždět na nějaký návyky, rituály, atd atd. Takte tím, že přesně vlastně díky tomu našemu egu nejsme schopni dělat běžný věci pravidelně, tak potom jako hledáme takovej ten impuls k tomu: tak a teďkon konečně teda jako začnu, protože kdy jindy, když ne teď.

P: No a ono to většinou nefunguje, ono to většinou skončí tak, že jak i padlo, prostě za pár měsíců nejpozději je hotovo, po předsevzetích je ámen a my to mžeme zase zkoušet další rok.

Proč mnoho z nás neuspěje?

M: No jo, bývá to tak. Samozřejmě je spoustu lidí, který nakonec uspějou, ale věřím tomu, že asi kdyby se dělala nějaká statistika, tak jich nebude moc a přesně je zajímavý, že stejně rok, co rok ty lidi začínají znova a znova, i když i to má přesně potom v rámci těhle cyklů potom někde nějaký meze a když už jako po patnáctý si kupuješ tu permici do toho fitka jako na celej rok, abys tam potom byl jako osmkrát, tak si řekneš hele, tak asi jako ty peníze využiju jinak, už to asi vzdám a vlastně jsme u toho, že to ego vlastně dosáhne svého největšího možného vlivu a rezignuješ. Třeba i na tu konkrétní věc v rámci nějaký fyzičky, takže ten úspěch je danej a může bejt danej mnoha věcma. Za prvý často právě tím, že jdeme do těch věcí v momentě, kdy už jakoby musíme, že to tlačíme, protože se nám do toho nechce. To jsou často věci, který nemáš rád. Kdybys je měl rád, tak to děláš průběžně, jo? A vlastně se to nestane předsevzetím. Předsevzetím se bohužel vlastně stávají věci, který jako neděláš s láskou, nedělá ti to radost, ale potřebuješ nějakou změnu. Sleduješ nějakej výsledek. A tím jsme trochu u právě toho bolavýho místa, protože za prvý do toho jdu v podstatě v tom režimu musím, musím, už musím zhubnout, už musím zase nějakým způsobem třeba žít zdravě a tak dále, a to zase nějakým způsobem, aniž bychom si to někdy uvědomili, tak vycházíme z toho režimu tý oběti, nepřipouštíme si volbu, ale hlavně tím spíš se fixuju na výsledek. Přesně jsem strašně závislej na tom, jestli ty výsledky se dostatečně brzo dostanou nebo dostaví a jestli vlastně mi to dodá takovou tu potřebnou motivaci pokračovat dál, protože v momentě, kdy trpíš tím samotným procesem, tou aktivitou, protože tě to nebaví, nebaví tě cvičit, nebaví tě třeba běhat, nebaví tě si odepřít něco, co máš rád, nějaký jídlo nebo tě nebaví ráno vstávat dřív nebo si dávat studenou sprchu, pravidelně jet angličtinu a tak dále, a tak dále. Mohli bychom pokračovat, tak vlastně když tyhle věci děláš, tak ti to bere energii, protože jsi v tom režimu „muset“. Vlastně v tu chvíli radost ti to přináší až v momentě, kdy najednou vidíš, že jsi zhubnul pár kilo, že najednou vyběhneš schody nebo doběhneš tramvaj, aniž by ses zadejchal, jo? Že se prostě jako cejtíš líp, protože třeba najednou jako máš víc energie, takže asi se mi to na tý stravě vlastně někde projeví, ale když se tohleto nedostaví, tak samozřejmě to ego má obrovskej problém dělat něco, co nemá rádo, když to vlastně ztrácí smysl. To znamená, vlastně v tu chvíli dokud to ego věří, že jako může uspět, tak jo, tak jako se nechá k tomu nějak přimět, vlastně do toho tu šťávu dá, ale jakmile vlastně jako ty kila furt třeba dolů nejdou, tak vlastně ztrácí v tom tu víru, že se to může povést, a při tom všem úsilí, co to vlastně stojí, je to vlastně těžší a těžší s tím neustále bojovat a ten návyk nebo to předsevzetí držet.

Proč se my (naše ego) fixuje na výsledek?

P: Proč má vlastně to ego potřebu tý fixace na ten výsledek?

M: Protože právě v tu chvíli to dělá na poslední chvíli, takže musí, a tím pádem jediný, co ti v tu chvíli přinese radost, je právě ten výsledek a je to vlastně jako ta klíčová zpětná vazba, o kterou tady jde, jo? Která se počítá a která tě potom motivuje dál. To znamená to, to když nepřijde, tak ten člověk vlastně dřív nebo pozdějc jako vyhasne a v momentě, kdy přesně navíc ještě ty lidi mají tendenci to přehnat, protože samozřejmě jako to ego tak dlouho s tím otálelo, že teďkon, když už teda konečně, no tak do toho řízneme přece pořádně, takže jako ten člověk třičtvrtě roku nebyl v posilovně a hned si myslí, že tam bude čtyřikrát tejdně a já nevím prostě jaký všechny změny vlastně je odhodlanej udělat, protože vlastně najednou to odhodlání, opravdu máš pocit, že můžeš všechno.

P: A to se dostáváme k tomu, že tohle je opět nějakej krátkodobej cíl a třeba v tom ani nemám definovanou nějakou vlastní hodnotu.

Jak úspěšně dosáhnout cílů?

M: A to je právě to, co jako kapitán do toho můžu vnést. Vlastně uvědomit si: dobře, tak chci zhubnout, ale proč? Co je vlastně pro mě to důležitý? A hledat v tom takový ty hodnoty, který nejsou jenom fixovaný teďkon jako na nějakou konkrétní metu, výsledek. To znamená jasně, ty můžeš zhubnout, protože třeba se chceš líbit svý holce nebo chceš uběhnout třeba půlmaraton, kterej běháš za lepší čas nebo si můžeš mít další jiný důvody, který tě k tomu vedou, ale vlastně člověk si v tom může najednou jako najít nějakou hodnotu třeba zdraví a jiný, který přesně si zase můžu rozkrýt tou jednoduchou otázkou: hele, za co kdybych byl víc vděčnej, tak jsem s tím začal dřív? To znamená přesně čeho, kdybych si víc vážil, tak jsem s tím nečekal na novej rok? A tím vlastně najednou rozkrejvám pro sebe ty hodnoty, který jsou často důležitější než ta samotná aktivita, protože ta hodnota je nad tím. Ona vlastně zastřešuje nejenom tuhletu aktivitu, ale spoustu dalších.

P: Takže co to může bejt konkrétně? Třeba když jde o cvičení a o to cejtit se dobře, tak ten krátkodobej cíl teda ta fixace na výsledek, jak jsme se o ní bavili, může bejt: no tak musím zhubnout nutně deset kilo, prostě to jinak nejde.

M: Třeba.

Rozkrývání našich hodnot

P: Ale ono vlastně ve výsledku bych si tam měl najít nějakou hodnotu, která je typicky něco ve stylu: chci se cejtit dlouhodobě dobře.

M: Třeba, jo. Fakt jako můžu jít po nějakým jako vnitřním pocitu vůbec jako nějaký vyrovnanosti, můžu si uvědomit tu hodnotu toho zdraví, kterou chci už jako rozvíjet, můžu si tam třeba uvědomit nějakou hodnotu svýho potenciálu, protože prostě spoustu z nás máme možnosti, dovednosti, schopnosti, byl nám dán talent, kterej třeba pak nevyužívá jenom pro to, že prostě když nemáš tu fyzičku, no tak ten den jako nevydržíš tak dlouho, nemáš tu energii a mohl bys klidně jako bejt daleko efektivnější, kdybys byl jako v tý kondici. To znamená tam těch hodnot, který najednou si uvědomíš, že ti byly dány a je potřeba o ně začít pečovat, že vlastně jako ony samy se asi nějakým způsobem jako neudrží, že vlastně je to něco, co vyžaduje naší pozornost, jinak o to budeme postupně přicházet, takže to je vlastně něco, co si v tuhle chvíli zaslouží už konečně, abych se tomu věnoval a vlastně dostávám se právě na úroveň tý hodnoty, ne jenom tý činnosti a to je zásadní změna, protože najednou si uvědomím, že pro tu hodnotu třeba zdraví nebo potenciálu, já můžu dělat i jiný věci než jenom to, že prostě třikrát týdně musím být ve fitku.

Přes hodnoty k dlouhodobé strategii

P: Co je teda tím pádem nejdůležitější ve chvíli, kdy si uvědomuju řekněme nějaký vlastní hodnoty?

M: Nějakým způsobem vlastně přemýšlet v momentě, kdy je rozkreju, jak je můžu žít. Protože samozřejmě zase jak jsme se bavili i v mnoha už dílech předešlých, ty hodnoty rozkrýváme přes nějakou bolest v tom životě, přes nějakou ztrátu a v určitým věku přesně najednou člověk i to nemusí bejt tvoje ztráta, ale už dozraješ do věku, kdy si uvědomíš, že prostě lidi třeba kolem tebe nejsou jenom zdraví, třeba, že už mají různý potíže, řekneš si hele ty jo, no tak jako taky by stálo za to se tomu trochu věnovat, ale přesně to ego dokud vlastně jako ho to netrápí a ty věci fungujou, tak si toho neváží, tím pádem nemá důvod tomu věnovat pozornost a musím to převzít jako já, jako ten kapitán, jako vlastně najednou ta rozumnější, dlouhodobě strategičtější část s tím nadhledem a řekne hele, už je na čase přesně hele pojďme se tomu zdraví věnovat a pojďme vymyslet, co pro to můžu udělat a tím vlastně zásadním způsobem pro mě osobně povznést to předsevzetí na úplně jinou úroveň, protože zase další důvod, proč spoustu těch předsevzetí nefungujou dlouhodobě a ty lidi nevydrží, je právě to, že oni si definujou nějakej konkrétní návyk, nějako aktivitu, třeba přesně, že budu chodit třikrát týdně do posilovny nebo budu vstávat prostě brzo nebo budu mít nějaký rituály ranní a tak dále, který budou prostě pořád stejný, ale vlastně se často stane, že najednou nás ten život dovede do situace, kdy to prostě není možný. Onemocníš nebo prostě jsi fakt unavenej, nemáš tu energii na to vstávat tak brzo a dřív nebo pozdějc vlastně jako to nedáš nebo kdybys to fakt dal, tak to vlastně zejtra bude ještě horší, protože prostě to už jako nedává smysl na tom lpět a tím vlastně najednou zase se nám nabourává takovej ten pocit, že představ si, že prostě tři tejdny chodíš pravidelně fakt třikrát nebo čtyřikrát tejdně do fitka, jak si řekl a najednou tejden jseš nemocnej. To je prostě… A všechno je v háji a zase vlastně jednoduše ty lidi jdou do tý oběti a řeknou no to je dobrý, jo? Tady měsíc makám a teďkon to během tejdne přijde vniveč. Jenom ty prachy, co to stálo. Že jsem vůbec s tím začínal. A vlastně v momentě, kdy se fixuju na tu konkrétní aktivitu, no tak pak prostě v tu chvíli přesně mám problém a neříkám, že musím spadnout takhle do oběti, ale spoustu lidí tak spadne a vlastně najednou ten návrat zpátky k tomu už je daleko těžší a třeba i na to pak rezignujou, jo? Anebo hůř se jim do toho vrací, ale v momentě, kdy vlastně tam nad tím mám tu hodnotu toho zdraví nebo potenciálu, kterej prostě chci v životě využít, tak najednou vlastně si uvědomím ok, tak hele do fitka to dneska není, na to se necítím, ale co dneska jinýho můžu udělat pro zdraví? Najednou si prostě můžu uvědomit, že můžu něco udělat na úrovni třeba tý životosprávy. Nakonec můžu udělat pro zdraví to, že se právě vyspim, i to vlastně může bet jako důkaz toho, že mi jako o to zdraví jde, protože i s tím některý lidi prostě v tu chvíli mají problém si uvědomit, že právě teďkon ten spánek potřebujou a lpět na nějakým brzkým vstávání teďkon je to poslední, co je posílí.

P: Když mám těch cílů příliš, vede to třeba k nějaký paralýze? Anebo to je právě u toho, jak to ego se nás snaží donutit třeba právě k tý rezignaci, jak jsme se o ní bavili?

Proč začít postupně a nenakládat si toho tolik?

M: Rozhodně v těhle věcech platí jednoduchý pravidlo, zas zobecňuju, ale většinou méně je více, jo? To znamená vždycky říkám, a to zase je trochu problém toho novýho roku, kdy ten člověk má pocit, že vlastně je příležitost začít se vším, tak si to tam celý jako naordinuje, nakreslí si různý tabulky zaškrtávací a tak dále, pomalu mu nestačí, co všechno si na sebe vymyslí, ale právě prostě využít spíš ten novej rok teda dobrý, je to impuls se do něčeho takovýho pustit a přesně čím začnu a uvědomit si, že jsem vlastně jako kdyby tím dítětem, který teďkon jako musí vůbec zjistit, kde jsou ty moje limity, co vůbec jsem schopen udržet tou svou pozorností, co vlastně ukočíruju jako kapitán v tu chvíli. Přesně v momentě, kdy ten tejden fungujou, tak ok, přidám za dalšího. To jako nějakým způsobem není problém, ale jít prostě přirozeně zespoda nahoru, ne že přesně my jak dlouhodobě jedeme na dlouh a tyhlety věci v postatě jako strádají, tak pak to chceme všechno dohnat naráz a pak je to horší a tím zase se to zjednodušuje těma hodnotama, protože ty vlastně najednou zjistíš, že těch hodnot nepotřebuješ tolik, abys měl pocit, že v tom tejdnu pracuješ pro sebe na smysluplných věcech, můžeš si tam dát nějakou hodnotu toho zdraví, potenciálu, rodiny nebo nějakýho vztahu, přesně si jako to ráno říct ok, co dneska pro ten vztah udělám, co udělám navíc.

P: To se možná dostáváme k nástěnce vděčnosti, o který jsme se bavili v minulých dílech, v minulých epizodách a kterou si můžu třeba každý ráno nějakým způsobem tahle zrevidovat a podívat se na ní.

Nástěnka vděčnosti

M: Určitě a přesně tam posilovat ten kontakt s těma hodnotama, protože pro mě je osobně důležitější než to, jestli každej den vstanete v pět ráno nebo si dáte studenou sprchu nebo budete přesně třikrát tejdně ve fitku tak, jak jste si řekli, je důležitý si vždycky jako večer uvědomit, jestli jste ten den žili ty hodnoty, který když žijete, tak je vám dobře, tak jste tím, kým chcete být a samozřejmě ne vždycky se to podaří, o tom je i umění kapitána z toho potom vyhodnotit takovejhle den, ale vlastně ty hodnoty, to, co je důležitý, aby provázeli pro mě v tu chvíli ten den a pak vlastně využít, ty podmínky, který se můžou lišit, který se prostě mění, ty nebudou nikdy stejný, k tomu, abych vždycky ten den využil v rámci tý hodnoty v tom nejlepším podání, čeho jsem schopen.

P: Když si to vezmeme třeba na nějakých konkrétních případech. Co se s lidma děje, když dejme tomu, si zvolí nějakej určitej typ předsevzetí, dokážeš z toho něco vydedukovat? Dejme tomu, když si člověk každoročně dává třeba takový to klasický předsevzetí, že zhubne, co to o něm vypovídá?

M: No že chce nějakou změnu, a to je tak asi jediný, co ti k tomu můžu říct, protože právě zatím, to, proč to chce, už je to, co často nevidíme a je velice individuální a často velice soukromý nebo osobní, až jako citlivá věc, možná někdy ten člověk sám jako si to neuvědomuje, prostě ho jenom žene zase nějaká touha nebo strach z toho, že se nikomu nebude líbit nebo že opravdu bude nemocnej nebo že se mu někdo bude smát.

P: Touha a strach nás třeba vede k tomu si dávat předsevzetí.

M: Jo. je to vlastně pořád jako to samý, ty touhy nás ženou v každým okamžiku. To, že tady sedíme, povídáme, prostě pořád je to o těch touhách, kdy přesně buď tě formujou a ovlivňujou v tý radosti, protože se na něco těšíš a tvoříš anebo tě formujou v tom neklidu a strachu, že bys nedej bože taky jako o něco mohl přijít a nebo by něco nedopadlo a to jsoo jenom ty dva základní modely, jak nás ty touhy v tu chvíli živěj a jak ovlivňujou to, jakej postoj a s jakou energií a chutí ty věci děláme.

Mít předsevzetí jako svoji volbu, nikoli povinnosti

P: Co se týče třeba typů, jak těch předsevzetí opravdu dosáhnout a jak si pomoct, případně klidně i jak je třeba vyhodnocovat, jakým způsobem by mělo probíhat tohle?

M: Možná ještě než to vyhodnocení, bych krátce řekl jednu věc, zase je důležitý ještě pohlídat to, abych nebyl v tý oběti a nešel do toho s tím „muset“, takže znova vracím se k tomu, o čem jsme se bavili třeba i v tom vánočním speciálu, vlastně uvědomit si, že mám tu volbu a říct si hele, ale co vlastně chci a proč? Vlastně kdo o tom bude rozhodovat? Já. To je prostě moje volba, vrátit se k tomu principu tý volby a chtít bejt tím kapitánem, kterej prostě chytne to kormidlo a bude dávat směr tý plavby, to je strašně důležitý a bejt v tom iniciativní a pak si přesně uvědomit, že ale moje možnosti jsou omezený a někdy prostě opravdu jako já si můžu vytyčit záměr, kterej přesahuje moje možnosti a pak to vyhodnocení je strašně citlivý a důležitý, protože v momentě, kdy to přeženu a nebo kdy přesně podcením třeba moje ego, tak zjistím, že určitý věci odložím třeba nebo ošulím, jak se říká. Jdu do toho kompromisu a nedopadá to tak, jak jsem si úplně řekl a tam je vlastně strašně důležitý přesně si uvědomit ten princip tý vnitřní hry, že to zase není jenom o tom, jestli jako já udělám to, co jsem si řekl, ale že přesně vždycky to, co dělám, je to nejvíc, čeho jsem ten den byl schopen, prostě nikdy nemůžete udělat míň, než na co máte, nikdy nemůžete udělat víc, než na co máte, to prostě nejde, takhle ten život neexistuje nebo nefunguje a v tomto duchu je právě strašně důležitý hlavně se jako vyvarovat tomu pocitu tý viny, toho selhání jakože si zase vyčítám, že já jsem jsem dneska zase nebyl v tý posilovně, to je jako vidíš to, já jsem to říkal, že to prostě nedodržím a já jsem prostě k ničemu a jdu do těch výčitek. Ne, uvědomit si, že vy nemůžete selhat, to znamená vždycky ten výstup, kterej ten den máte, tak je vlastně to nejvíc, čeho jste byli schopni a otázka jako není v tu chvíli jako vyčítat, nevyčítat, ale primárně ok, proč jsem nebyl schopen víc? Protože když jdete jako po tich příčinách toho, proč se nenaplnilo vaše očekávání, tak vlastně právě se dostáváte k tomu, že už zítra můžete něco změnit a třeba v tom bejt efektivnější, výkonnější, už bejt důslednější, takže přesně jak jsme se bavili v nějakejch těch dílech, někdy mi chybí prostě ta energie na tu odvahu, někdy mi chybí v tu chvíli ta připravenost na to moje ego, abych v tu chvíli nějakým způsobem jako ho dokázal zpracovat a on mi do toho nekecal. Každopádně jak jsme se bavili kdysi o těch jednotlivých úrovních vlivu toho ega, tak vlastně přesně využít ten princip tý hrdý prohry, protože dokud to nevzdáte, tak vlastně hrajete, a to je důležitý. A jestli v tu chvíli jste to odložili nebo je tam kompromis nebo prostě tam jsou jiný úrovně, o kterých jsme se bavili, tak ale hrajete a to je důležitý, to znamená ten princip tý hrdý prohry právě u toho udržení si toho předsevzetí nebo práce s těma hodnotama, manifestovat to, je vlastně klíčem k tomu, abych v tom nějakým způsobem pokračoval a ta hra mi bavila.

P: No a jeden z dárků, který můžete třeba nejenom o vánočních svátcích, ale klidně i teď na nový rok nadělit vašim blízkým je kurz Cesta kapitána, v něm jde Michal ještě víc do hloubky a vezme vás na cestu, jejímž cílem je právě to kapitánství, který tady tak často řešíme a který chceme nad tím egem nějakým způsobem udržet. To znamená, že když půjdete na web cestakapitana.cz nebo na facebookovou stránku Cesta kapitána, tak tam už najdete víc informací. Třeba právě i o lednovým webináři, kterej se bude předsevzetím věnovat, novoročním předsevzetím, tak se nezapomeňte přihlásit. No a my se na vás budeme těšit i v novém roce v podcastu Život s egem. Mějte se moc pěkně. Na shledanou. Michale díky.

M: Mějte se hezky, hezkej novej rok.