M = Michal
P = Petr
P: Co změnit nemůžeš, to bez výčitek nes. – Ublilius Sirus, římský dramatik a básník.
Iluze svobody. Ego touží po krátkodobých potěšeních. Ego nás ale taky dokáže přesvědčit o tom, že jsme selhali, přitom děláme jen to, čeho jsme aktuálně nejvíc schopni. Jsme otroky naší touhy? Proč nám naše touhy nastavují limity? A čeho všeho jsme vlastně schopni? Od toho je tu Michal Holík, kouč a autor kurzu Cesta kapitána. Vítejte v podcastu Život s egem.
Michale ahoj, vítám tě v další epizodě.
M: Ahoj Petře.
P: První otázka míří samozřejmě kam jinam než na ego. Jak nám podle tebe ego tvoří iluze, o kterých se dneska budeme bavit.
M: No ego je úžasnej iluzionista v mnoha směrech, jak jsme se bavili v minulým díle, tak se nás snaží přesvědčit, že jsme svobodní, i když třeba nejsme a jednu obrovskou další iluzi, které je schopno a ze které těží, je že se nás snaží přesvědčit, že jsme v minulosti mohli něco udělat líp, než jak jsme to udělali. A je to samozřejmě něco, čím se zase potom motivuje, protože v momentě, kdy to, co jsem udělal, beru jako osobní selhání a vyčítám si to, nejsem spokojenej sám se sebou, můžu třeba říct, že se za to stydim nebo se za to někdo až třeba nesnáší, tak samozřejmě zase to je nějakej jako vnitřní neklid, kterej mě může burcovat jo? A člověk vlastně může nějakým způsobem v tu chvíli z tohoto modelu mít potřebu bejt lepším člověkem, něco napravit a tak dále. To znamená to je ten mechanismus toho ega, kterej tam je, než do toho člověk vstoupí vědomě, protože samozřejmě čím je člověk starší, tím víc a víc si zase pokládá tu otázku hele pomáhá mi to nebo mi to škodí? A vlastně si najednou uvědomíš: hele chceš si ty věci vlastně vyčítat? Vlastně pomáhají mi ty výčitky opravdu nebo bych vlastně z pozice odpovědnosti měl chuť ty věci napravit a přitom se jako necejtit blbě.
P: To se vlastně ale docela snadno řekne tohle, že výčitky mi přece k ničemu nepomůžou, to já vlastně kolikrát i podvědomě docela vím, že to není asi úplně dobrý si vyčítat, že zase se vrátím k tomu tradičnímu příkladu, že jsem měl vstát v těch šest hodin ráno a opravdu ne ještě tam třeba půl hodiny nebo třičtvrtě zevlit na mobilu. Ale teď jde o to, jak vlastně nebo jestli vůbec ty výčitky chci odbourat nebo jestli bych je měl odbourávat, jestli jsou špatný vlastně v tomhletom směru.
M: No oni nás aktivujou, ale zase stejně tak nás můžou házet do toho vnitřního depresivního světa, že prostě vlastně já jsem na prd a já jsem na nic a já to asi nikdy nezvládnu, a naopak to může vést k rezignaci a k tomu že vlastně se na to vykašlu. Každopádně co je důležitý je, že oni ti brání jít k podstatě věci, protože pokud ty si budeš jenom vyčítat, že jsi ráno nevstal tak, jak sis řekl, tak ano naštveš se na sebe a možná to příště změníš, ale v momentě, kdy zase budeš dělat to, co sis řekl, tak tam nebude to naštvání a spadneš zase do nějakýho svýho standardu lenosti nebo potěšení, jo? To znamená oni ty výčitky vlastně fungujou zase jenom v těch vlnách.
P: Promiň a nemělo by bejt teda tím standardem ne to spadnout zase do tich výčitek, ale spadnout v uvozovkách do toho standardu, kterej si vytvořím vlastně jako lepší? V tu chvíli by se měl stát standardem vstávat teda v těch šest ráno.
M: No ale to by znamenalo, že se něco v tvým vnitřním světě změní, že se něco změní na úrovni těch tužeb, a to je právě to, co pro mě, jako když to zase vezmu v rámci toho modelu toho kapitánství, je důležitý. V momentě, kdy v něčem se zachovám jinak, než jsem si řekl, než jsem chtěl, tak vlastně uvědomit si, že v každým okamžiku mě v tom rozhodování a v tom chování ovlivňuje nespočet vstupních parametrů. Vnějších i vnitřních, to znamená, jsou to nějaký vnější, kdy nevím… prostě najednou když třeba vedle tebe v tý posteli ráno někdo leží, tak se ti o to víc nechce, když on ještě spí a třeba se můžeš přitulit nebo jen tak ještě zažít prostě nějekaj příjemnej jen tak klidnej moment.
P: I to je nějaký vyjádření ega v tomhletom případě.
M: Svým způsobem prostě to je nějaká vnější situace, která najednou tě ovlivňuje a zase probudí v tobě touhu po něčem, co najednou jde proti tomu tvýmu plánu. Stejně tak tam jsou vnitřní parametry, který tě ovlivňuju, protože třeba se fakt v těch šest ráno, když to zazvoní, tak se cítíš vnitřně unavenej, nedospanej a vlastně v tu chvíli se ti prostě nechce, nemáš jako tu energii s tím bojovat, nějak se k něčemu nutit, takže v tomto duchu tam jsou ty vnitřní a vnější vstupy a vlastně jejich soubor v zásadě ovlivňuje to, jak se zachováš. A vlastně v tomto smyslu tím pádem já v každým tom okamžiku dělám, a to děláme všichni, to nejlepší, čeho jsme schopni vzhledem k těm touhám, který tam nějakým způsobem jsou a který nás ovlivňujou. V praxi třeba i člověk, což je paradoxní, protože někdo mi řekne no ale podívej se třeba na támhletoho, ten určitě nedělá to nejlepší, čeho je schopen, protože já jsem ho viděl třeba hrát líp než hraje teďkon a můžu třeba fotbal nebo něco. Jasně, ale on má dovednosti, má třeba fyzičku a má jiný tyto parametry a vlastnosti, který teďkon nevyužívá v tom potenciálu, ale jeho vnitřní svět ho limituje. To znamená, může mít strach nebo přesně může to bejt jako truc výkon, jo? Tak když jako mě ten trenér nedal ten post, ve kterým já rád hraju, no tak mu ukážu, že třeba jako hrát nemusím, tak jak chce on a prostě hele už to zase nějaká touha vnitřní, která tě definuje v tu chvíli, a pokud je dost silná, tak přesně nějakým způsobem člověk nevyužije třeba ten potenciál v nějakým výkonu, kterej by mohl, ale vlastně je určující ta touha. Pokud bys chtěl bejt lepší v ten moment, něco v tom vnitřním světě by muselo bejt jinak, a to je vlastně jako to klíčový, co je pro nás v tom našem chování to, co by nás mělo zajímat. Proč jsem se zachoval, jak jsem se zachoval. Co mě vlastně ovlivnilo. Jaký ty touhy mě v tu chvíli formovaly v tom mým chování v tom rozhodování. Protože pokud mi třeba v nějakým momentě chyběla odvaha, protože jsem třeba si řekl a dneska tomu šéfovi řeknu to, co chci, třeba chci zvýšit plat a najednou zase jsem to neřekl, tak když si to budu vyčítat, no tak jo no, tak jako mi z toho bude blbě a budu se zase nějakým způsobem odsuzovat…
P: A vlastně třeba i oddálím ten akt, kterej chci udělat.
M: A třeba se na to jednou vykašlu anebo ti někdo v tu chvíli řekne: ale zejtra už mu to určitě řeknu a já říkám dobrý, ale proč by to mělo bejt zejtra jinak než dneska? Protože co ti dneska zabránilo mu to říct? A když si tohle neuvědomím nebo co mi chybělo… Co kdyby tam bylo: tak jsem mu to řekl. Člověk si najednou vlastně uvědomí, že třeba tam je nějakej strach a že mi chyběla odvaha a pokud tam ta odvaha zítra nebude, pokud tam ten strach furt bude stejně silnej, no tak proč bych mu to měl říct?
P: Co bych měl udělat k tomu, aby tam, když v tom zůstanu teda, zítra ta odvaha byla?
M: No je to o tom, že vlastně já na úrovni toho vnitřního světa můžu pracovat s těma dvěma sílama, s tou brzdnou a s tou hnací. To znamená, já si můžu říct: čeho se vlastně bojím, že jsem mu to neřekl?
P: A ještě teda promiň, možná abychom to nějak zasadili do kontextu, tak brzdná síla v tomhletom případě opravdu může bejt nějaký to krátkodobý potěšení, že jo, protože já z toho když to tomu šéfovi neřeknu, tak z toho vlastně mám v tu chvíli jako radost, protože jsem se vyhnul třeba nějakýmu sporu, kterej je samozřejmě nepříjemnej že jo. Zase naopak ta hnací ale může bejt, že když tohleto krátkodobý nepotěšení vlastně překonám na chvíli, tak to vlastně bude v dlouhodobým hledisku lepší.
M: Přesně tak. Ono to krátkodobý potěšení přesně v tu chvíli pramení z nějakýho strachu, z nějaký konfliktní situace třeba anebo z toho, co by mohlo následovat. Co kdyby on řekl: no hele to tady taky nemusíš bejt vůbec. Protože podívej se támhle je zástup, který to prostě půjdou dělat hned, a i za menší peníze, než máš ty teďkon, takže v tu chvíli přesně v momentě, kdy mě ovlivňuje ten strach a nemám tam tu odvahu, tak ano, vyhraje to krátkodobý řešení, který mi vlastně dovolí nejít třeba do toho konfliktu nebo udržet si aspoň nějakou jistotu, i když mi nevyhovuje, ale aspoň nějaká, za cenu toho, že stejně prostě dřív nebo pozdějc se mi to bude vracet, protože v tý situaci, v jaký jsem teďkon, nejsem spokojenej. A jak ses ptal, jak s tím můžu pracovat, tak přesně já buď se můžu zaměřit na ty strachy a uvědomit si ok, a čeho se teda vlastně bojím, protože pokud si to člověk trochu rozkreje, tak někdy zjistíte, že některý ty strachy jsou opravdu úplně jako nesmyslný, že tam prostě jsou ze stereotypu a že vlastně vůbec jako neodpovídají tý situaci a jenom, když se na to podíváte takhle, tak zjistíte, že ten strach jako můžete jednoduše odložit. Někdy ty strachy samozřejmě jsou daleko hlubší a nedokážete je v tu chvíli změnit, ale můžete si uvědomit, že to je něco, na čem by se asi vyplatilo pracovat, protože by ten život byl sakra jednodušší, kdyby mě takovýhle strachy v těhle momentech tak nelimitovaly. Stejně tak se ale můžu zaměřit na tu hnací sílu, což je právě to, když si najednou uvědomím, že něco ve mně mi nedovoluje udělat to, co já chci a už jsem zase v tý touze po tom osvobodit se od něčeho, co mě ovládá a najednou ten akt jít tomu šéfovi něco říct pro mě… ano, v tom vnějším světě má vést navýšení platu, ale vlastně je primárně v tom vnitřním světě manifestací tý odpovědnosti a tý odvahy, že to je můj život a že pokud už si cením sám sebe a svojí práce na větší peníze, tak prostě jdu a chci ukázat, že prostě o týhle plavbě a o mým životě prostě už chci rozhodovat já. Já samozřejmě si nemůžu bejt jistej, jak on bude reagovat, ale chci zažít tu vnitřní svobodu, že jsem si o to řekl, že jsem v tu chvíli řekl, co cítím, co mi nevyhovuje a co bych rád.
P: Zbavím se třeba těch výčitek tehdy, když si řeknu, že teď vlastně jakoby dělám to nejlepší, co můžu? Funguje to takhle?
M: Jo, a právě ten nadhled a otázka: co mi nedovolilo třeba se zachovat líp a nebo třeba i už způsobem, kterej znám, protože prostě někdy spadneme pod už nějakou svoji úroveň nějaký dovednosti, už jsme se třeba zachovali líp nebo jsme zahráli líp v čemkoliv nebo jsme podali lepší výkon, tak si přesně uvědomit, co mi nedovolilo tenhleten potenciál, kterej už v sobě mám a znám, opravdu využít, protože my si to často opravdu jednoduše jako vyřídíme tím, že si řekneme hele, ale zítra už jako to bude lepší, ale pokud vlastně rozkrejvám ty síly vnitřní, ty touhy, strachy, který mě formujou a omezily a nebo nedostatečně hnaly, tak není důvod, aby ten výkon byl jinej, lepší.
P: Jak moc se v tomhletom ještě vlastně třeba projevuje nějaká moje zkušenost, protože my se postupně dostáváme k tomu, že já se potřebuju nějak jako vyvinout v tom přístupu k sobě samýmu, k tomu egu. Je tam důležitý třeba v tomhletom směru opravdu si ty situace prožít, abys vlastně měl co reflektovat. To, když ses zachoval třeba špatně nebo byl jsi otrokem ega, je možná asi jako v tuhletu chvíli jako lepší.
M: Jo, ale to mě formuje, v každým okamžiku. To znamená tam je důležitý pochopit, já vždycky říkám těm lidem, kteří mají tendence a já sám jsem to zažil u sebe v mnohém, si jako vyčítat určitý věci z minulosti. Proč jsem se tehdy nerozhodl jinak. Proč jsem tehdy třeba nepodal lepší výkon. Proč jsem tehdy místo doprava nešel doleva, a tak dále. Jo, kdybych mu to tenkrát neřekl, to, co jsem mu řekl. A je tam vlastně spoustu těch situací, který ten člověk si tahá v tom baťohu tím životem jako ty kameny, tahá s sebou svojí minulost a myslí si, díky svému egu, že právě selhal, protože se mohl zachovat jinak, ale díky tomu, že nás v každým tom okamžiku formujou ty vstupy, jak jsme se bavili, ty parametry z toho vnitřního a vnějšího světa, tak vždycky říkám těm lidem něco, co je na první pohled pro ně těžko představitelný, ale vlastně za chvilku mi dají za pravdu, že v každým tom momentě, kdy si myslíš, že jsi selhal, tak říkám: ale kdyby ses fakt vrátil v čase a všechny ty vstupy, který tě ovlivňovaly v tom rozhodování, by byly zase úplně stejný, tak by ses zase zachoval stejně. To znamená ty teďkon, kdyby ses do tý podobný situace dostal, už by ses mohl zachovat jinak, i kdyby veškerý ty parametry byly stejný, ale už by tam byla jedna navíc, ta tvoje zkušenost. Ta tam tehdy nebyla, to znamená každá ta situace nás formuje a nějakým způsobem nás vlastně směřuje a pomáhá nám už zase v tý další situaci zachovat se pro nás líp vzhledem k nějakýmu ideál, kterej v sobě máme, to znamená ta touha po tý dokonalosti v čemkoliv, je pro nás zase přirozená a je strašně důležitá, protože ta ti nedovolí, dokud úplně nerezignuješ, se na to vykašlat, spokojit se někde „s půlplnem“. Chceš jako furt jít dál, takže ta tam je a ta je přirozená. Co je ale klíčový, je, že úplně stejně tak přirozená je naše nedokonalost v tom daném okamžiku, protože vlastně ta nedokonalost, jak si řekneme v dalším díle, je dokonalá.
P: K čemu vlastně ta nedokonalost vede?
M: Vede k tý naší nešikovnosti, velí situaci, můžeme to říct jako nešikovnost, když třeba vezmu ego ve vztahu, tak díky ego svý sobeckosti a sebestřednosti a třeba neschopnosti se zajímat o třeba touhy druhých, potřeby druhých, tak je vlastně opravdu jako v tý svý přirozenosti nešikovný ve vztahu, jo? A v tomto duchu prostě vlastně nemůžu…
P: Ona teda, promiň, to kolikrát nešikovnost, tak málokdo by to kolikrát označil za nešikovnost v tom daným momentě. Ten první člověk samozřejmě, kterej tím trpí, tak to prostě ani nevnímá a ten druhej může říkat v tu chvíli, že je to sobec, že se chová jenom tak, jak on chce sám že jo a tak dále, nicméně ono to opravdu asi, když se tomu odhalím, tak je to nějaká jako nešikovnost, protože já jsem v tu chvíli nevěděl nic jinýho. Zase se bavíme o těch vstupech, který v tu chvíli byly nějaký.
M: Přesně tak a dokud to ego má ještě nějakou míru vlivu, tak já jsem v tu chvíli nemohl se víc zajímat o potřeby toho druhýho, jo? Kdyby to ego nebylo tak silný, no tak už jsem toho byl schopen, ale prostě to ego bylo zase ještě jeden z těch parametrů, který mi limitoval v ten moment a je to fakt, ale klíčový je, že přijímám odpovědnost, to znamená je to jako když přesně třeba učím se lyžovat, tak jsem ještě nešikovnej, ale když někoho srazím, tak neřeknu no to není můj problém, protože já se to teprve učím. Ne jako i s tou nešikovností teda jako přijmu odpovědnost za to, že jsem třeba způsobil situaci, kdy někdo druhej spadnul, nedej bože třeba se zranil, ale nebudu to jako omlouvat alibisticky, že se teprve učím. Tak to je jasný, že kdybych uměl lyžovat, tak vás přece nesrazím, jo? Takže je to taková ta klíčová kombinace, kdy si uvědomuješ jako kdyby tu svoji nezralost, nešikovnost, ale přitom neztrácíš tu odpovědnost za to, co tím pácháš.
P: Je v tomhletom směru člověk v těch prvopočátcích nebo asi můžeme říct i v mládí, ale já vím, že to úplně věkem není určený, jako odsouzenej k tomu vlastně v tomhletom směru chybovat?
M: No absolutně. To je prostě součást tý cesty a já právě jenom pak jsem hodně opatrnej, když pracuju s těma lidma, na ty slova, protože už třeba jenom když řekneš chyba, tak já nemám se slovem chyba problém v momentě, kdy opravdu to je jenom nějaký popis situace vzhledem k nějakýmu ideálu nebo dokonalosti nebo cíle, ale problém je, že když přesně někdo řekne udělal jsem chybu, tak už s tím má spojený ty výčitky, to znamená každopádně jako je přirozený nebejt dokonalej. To je v podstatě právě to, co nám dovoluje vůbec za tou dokonalostí jít, protože kdybychom byli dokonalí, tak po ní netoužíme a tím pádem nás to nežene dopředu.
P: No kdybys měl dát řekněme nějakej typ na to, co by si lidi měli řekněme sami v sobě třeba nějak odhalit nebo říkat ve chvíli, kdy k těmhle situacím dojde a ještě možná jinak se zeptám. Můžeš v ten danej moment, kdy se ti třeba stane nějaká takováhle nedokonalost, jak se o ní bavíme nebo tomu říkejme klidně chyba, můžeš si v tu chvíli uvědomit, že to je práce ega, tohle je v pohodě, tohle mě nějak formuje nebo to všechno vlastně reflektuješ až zpětně?
M: Záleží právě na tý míře tý znalosti. Čím víc s tím pracuješ, tím víc už si vlastně uvědomuješ, že se v tobě rodí nějaký výčitky a ty je zachytíš a vlastně v tu chvíli na to můžeš reagovat v tom vnitřním světě, ale když se s tím člověk učí pracovat, tak většina z těch lidí a já jsem to měl úplně stejně, si ty výčitky nejdřív musíš prožít, aby sis tím způsobil nějakou míru neklidu a utrpení, abys najednou si uvědomil, že ti to fakt nepomáhá a jak tě to unavuje, bere energii a že vlastně jako ty výčitky tě ovlivňujou způsobem, kterej jako není konstruktivní a začneš vlastně si uvědomovat aha, vždyť vlastně vidíš, já jsem to si vyčítal, no jo, vždyť to je vlastně ta blbost že jo. Vrátím se k tomu, že teda jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl, ale bez zbavení se odpovědnosti, to znamená přijímám odpovědnost za všechno, co jsem tím způsobil a hledám díky tomu, právě že tam je ta odpovědnost, že si jí tam udržím, tak mám tu potřebu hledat ty příčiny proč jsem se nezachoval lépe a tím se vlastně dostávám k tý podstatě, která mě formovala, ovlivnila v ten moment a tam vlastně najednou to jsou ty věci, se kterýma pro příště můžu něco dělat.
P: Tady zase se nabízí, jestli můžeme dát vlastně „rovná se“ nebo jestli můžeme říct, že nějaký jako zvyšování touhy po vnitřní svobodě zároveň taky znamená všechny tyhlety vnitřní nedokonalosti, který mám vlastně v sobě, přijmout.
M: Přesně, protože svým způsobem to ego je jako kdyby ta nedokonalost naše, ale je geniálně nedokonalá právě proto, aby nás provedla tím počátkem toho života a my jsme se mohli vyvinout, ale hlavně abychom měli to srovnání, protože kdybys vlastně nezažil, jaký to je, když jsi nešikovnej, tak nezažiješ jako tu blaženost, když se ti to povede. To prostě zase o tom to porovnání těch dvou stavů, kde v tu chvíli prostě když něco najednou vidíš, že ti vzniklo pod rukama a je to hezký, je to krásný, líbí se to třeba i dalším lidem, a ještě pomáhá tak prostě to je naplňující, takže my si samozřejmě musíme projít těma chybama ve smyslu toho, že my se vyvíjíme, takže nemůžeme hned bejt dokonalý, ale vlastně my potřebujeme i zažít, jaký to je, když to ještě není dokonalý, i v tom právě emočním stavu, abych potom jako si užil tu dokonalost.
P: Kdybyste chtěli o tomhle tématu vědět víc, tak se určitě nezapomeňte připomenout na facebookových stránkách Michala: Cesta kapitána, kde určitě můžete dát i typy na to, co byste třeba v příštích epizodách chtěli slyšet. My se na vás každopádně budeme těšit. Dávejte zpětnou vazbu, těšíme se na ní no a zase příště. Mějte se hezky. Michale, děkuju.
Jak být rodič svého ega? V čem je ego podobné dítěti? Jak v sobě probudit rodiče? Jak se projevuje zranitelnost dítě a jak s ní pracovat? Jak si sobě kapitána udržet? Může mít dětská společnost rodičovského leadera? V patnácté epizodě tohoto podcastu o egu vám Michal Holík, ysvětlí, jak být rodič svého ega.
Nástěnka vděčnosti je mezi lidmi podceňovaná a přehlížená pomůcka, která ale dokáže poměrně jednoduchým principem zvýšit spokojenost člověka. Proč si takovou nástěnku vyrobit? Jak na to? Proč bychom se měli soustředit na centra naší pozornosti? Jak nasměrovat svojí vnitřní energii?
Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.
