Soutěživost vs soupeřivost jako forma motivace

Share on email
Share on twitter
Share on linkedin
Share on facebook

Tento článek je přepis záznamu živého vysílání Paluba s Michalem na téma jak soutěživost vs soupeřivost. Záznam můžete shlédnout na stránce živého vysílání zde.

Dnes jsme zvolili téma soutěživosti jako určitého druhu motivace, které je velice časté, ale je dost kontroverzní.

Proč vůbec jsem toto téma vybral. Vybral jsem ho proto, že opravdu na motivaci soutěží narážím velice často, ať už ve firmách či obchodních týmech. Nakonec člověk kolikrát vidí i v běžném životě, jak lidé mají potřebu mezi sebou soutěžit, soupeřit anebo vlastně aniž by si vyhlásili nějakou soutěž, tak se porovnávají.

Proč se používá tento druh motivace

To, proč se používá tenhle druh motivace tak často je z několika důvodů. Zaprvé všichni máme v sobě určitý program porovnávání. Vnímám to osobně tak, že to je program našeho ega, které samo o sobě si dokáže navnímat svoji hodnotu jen přes okolí, přes porovnávaní se s někým jiným.

Potřebuje najednou mít možnost vidět nebo zažít, že je lepší než někdo jiný a to ho samozřejmě stimuluje, to mu dodává sílu, z toho bere energii, radost. Ale i obráceně, pokud prohrává, tak ho to netěší a může na to reagovat různě, nakonec právě reakce na prohru je často jedna z klíčových témat, které třeba i se svými klienty řeším.

Narážím na toto téma velmi často se svými klienty, protože jsou často vystavení prostředí, kde soutěživost se používá jako motivace, a ne všichni lidé na to reagují způsobem, který jim pomáhá. To je vlastně také to, o čem se dnes budeme bavit.

Soutěživost je nějaký náš vnitřní program

Ta soutěživost tedy je nějaký program, který máme v sobě všichni, jak jsem říkal, souvisí to s naším egem, hodně to můžete vnímat a velice jednoduše pozorovat u dětí. Ty děti jsou v tom velice jednoduše manipulovatelné a v zásadě si můžete všimnout, že kolikrát, když třeba jdeme na procházku a člověk by řekl „pojďte, proběhneme se“, tak se na vás podívají a řeknou „no, ale mně se nechce“ a když řeknu „a kdo bude první támhle u toho sloupu“ tak spoustu z nich běží, úplně samozřejmě, vůbec o tom nepřemýšlejí a spoustu z nich do toho dají všechno.

To je vlastně na tom řekl bych zajímavé pro lidi, kteří chtějí vytvořit nějaký motiv, nějaký druh motivace, protože forma motivace soutěží je velice rychlá v tom aktivovat ty lidi, protože tím, že to je náš hluboký program, tak na něj reagujeme velice rychle a drtivá většina lidí k tomu prostě má nějaký emoční vztah, prostě na to reagují, ne všichni dobře.

Hodně lidí to vlastně nenechá klidnými. Nakonec když jsem si dělal anketu na LinkedInu, tak jen 11% těch hlasujících uvedlo, že to s nimi nic nedělá, že vlastně když se vyhlásí soutěž, tak je jim to úplně buřt. Zbytek to vyhodnotil tak, že buď jim to pomáhá nebo jim to škodí.

Jednoduché na zavedení ve firmách

Další důvod, proč se často používá forma soutěže jako motivace je to, že ji můžete použít jako „plošný postřik“. Dá se použít jako systém, jako něco, co můžu hodit do firmy, co můžu dát do nějakých měsíčních hodnocení, nějakých výsledků, které evidujeme a vyhodnocujeme. Může to být na bázi i nějaké odměny a v tomto smyslu je to vlastně něco, co na ty lidi a to je zajímavé, často funguje ani ne proto, co mohou vyhrát, ale že chtějí vyhrát. To je ten paradox.

Když se bavím s někým a on říká „jo já jsem tady teď prostě vyhrál tady tu soutěž v nějakém třeba pořadí“ a já říkám „fajn a co jsi vyhrál“, „no vyhrál jsem nějaký pobyt o víkendu“ a říkám „a to tě motivovalo?“, „ne“, „a proč jsi to teda chtěl vyhrát?“, „no protože jsem chtěl vyhrát“.

U spoustu lidí opravdu jen ta možnost vyhrát je víc, než co můžu vyhrát. V tomto jsou ty výhody té soutěže relativně dobré, a proto se samozřejmě tak často používá. Je potřeba říct, že ne každý na tu soutěž reaguje pozitivně.

Soutěživost není pro každého

Máte určitý okruh lidí, které to opravdu stimuluje, kteří jakmile je nějaká soutěž, tak pookřejí a opravdu jim to nalije energii do žil a jedou, snaží se, přemýšlí, dělají něco navíc, pomáhá jim to.

Velice často v tom týmu nebo v tom kolektivu jsou lidé, kteří vlastně se tím nechají otrávit, ať už z jakéhokoliv důvodu, protože prostě historicky nesnášejí soutěže, protože asi v nich často moc nevyhrávali, takže si k tomu vytvořili negativní emoční vazbu. Anebo za tu dobu, co jsou v té firmě, tak jakmile se vyhlásí soutěž, „no jo, to to zase vyhraje Pepa nebo Maruška a tak dále“.

A tohle si potřebuji uvědomit, kolik má v tom týmu lidí, které tím opravdu povzbudím a které tím „degraduji“ na výkon, který může být i podprůměrný.

Kdyby ta soutěž nebyla, tak ti lidé, kteří se tím nechají otrávit, tak by pravděpodobně udělali lepší výkon v té práci než když tu soutěž vyhlásím a z tohoto pohledu je právě velice důležité mít zmapovaný ten tým. Vědět, pro koho tu soutěž vyhlašuji, jaké tam mám lidi, jak na to budou reagovat.

Protože se může klidně stát a narazili jsme na to třeba jedné firmě, kde pravidelně vyhlašovali tenhle typ soutěže každý měsíc a ani neměli zpětnou vazbu. Až když jsem měl možnost koučovat ty konkrétní zaměstnance, jak ti lidé na to reagují negativně, jak jim to vadí, jak vlastně je to každý měsíc otravuje, že se zase musí snažit „něco vyhrát“.

Proč manažeři často používají tento typ motivace

Když jsme tuhle zpětnou vazbu zaměstnanců dostali k manažerům, tak byli velice překvapeni. Nakonec jsme vymysleli jiné formy, jak pomoct podpořit konkrétní zaměstnance tak, aby měli chuť, důvod udělat něco navíc a snažili se.

To zajímavé na tom bylo, že ti manažeři na to koukali a vůbec nechápali, jak někdo může nebýt motivovaný soutěží.

A to je trochu zádrhel této motivace. Když je někdo hodně soutěživí, tak mu to pomáhá v životě a když je navíc šikovný, tak vlastně vyhrává. Fajn. Tito lidé logicky i v těch firmách jdou nahoru v kariéře, protože prostě jsou dobří, jsou lepší a často si vybojují vyšší pozice.

Potom když se snaží ze své pozice nastavovat motivaci dolů, pro své zaměstnance, nebo pro své týmy, tak to vlastně berou, že „to je samozřejmý, mě to motivuje, tak jim to taky pomůže“.

Při stejné odměně klesá motivace

Také když tu soutěž vyhlašuji, tak ji vyhlašuji o něco a dám tam nějakou odměnu. Zase tak trochu problém v kontextu našeho vnitřního programu, který je nastaven na to, že chce stále více pro sebe.

Pokud byste hráli určitou soutěž pořád o to samé, tak zjistíte, že vás to po čase přestává motivovat. V tomto smyslu je to určitá záludnost, protože vy se tím dostáváte do určité spirály, kterou když rozjedete, tak v určité chvíli je těžké ji zastavit.

Najednou se odměny dostávají do meze, která už pro vás není zajímavá nebo únosná. Pokud soutěž budu opakovat pravidelně, tak se může stát, že vlastně ta samá soutěž přestává být motivační.

Soutěživost může přejít v soupeřivost

Možná hlavní zádrhel té soutěživosti je v tom, že v momentě, kdy soutěžíme uvnitř v týmu, tak se může jednoduše stát, že tam budou lidé, kteří budou chtít tak moc vyhrát, že vlastně v tu chvíli z nějaké soutěživosti to může přejít v nějakou soupeřivost a nakonec až v nějakou nevraživost.

To co mě stimuluje na úrovni osobního výkonu, tak najednou může mít zásadní vliv na  vztahy v týmu. Pokud podnikáte nebo vedete nějaký tým, tak pracujete s nějakými hodnotami, které v té firmě nebo v tom týmu chcete nějakým způsobem mít nastavené.

V týmech potřebujeme mít dobré vztahy

Pokud pro mě v tom týmu je důležitá hodnota vztahovost, to znamená nějaký prvek synergie, schopnost vzájemné pomoci, spolupráce, dobrých vztahů, no tak v tu chvíli ta soutěž se může velice jednoduše otočit proti mně.

Problém je, že to často nepoznám hned, protože vlastně rozdíl mezi vztahem a soutěží je to, že soutěž nás aktivuje okamžitě, ale vztahy budujeme dlouhodobě.

Vy můžete třeba i získat relativně rychlý efekt z té soutěže v rámci nějakého vyhlášení akce na určité období. Vy můžete mít dobrý pocit z toho, jaké to přineslo výsledky, ale někde možná i trochu nenápadně se postupně zhoršují vztahy. Po půl roce zjistíte, že tam není taková atmosféra, jaká tam byla dřív a vy vlastně nechápete proč.

Pokud mám ve svém týmu sólo hráče, kde opravdu každý jede jen vždy na sebe a v zásadě nějaké tmelení toho kolektivu není pro ně moc důležité. Ve většině týmu, tak jak já to znám, vztahy důležité jsou.

Já si potřebuji uvědomit, jaké lidi tam mám a jestli to nemůže sklouznout k tomu, že sice budeme mít tenhle měsíc super výkon, ale výsledkem bude rozhádaný tým, který si následně nebude navzájem moct schopen pomoct nebo se podpořit, když třeba někdo bude potřebovat.

Proč je synergie přínosem v týmech

A vlastně se tam začne bortit princip té synergie, který v týmech je neskutečně cenný. Když budete mít pětičlenný tým, tak to není jako výkon pěti jednotek, ale když tam bude synergie, tak je to třeba výkon deseti jednotek, protože tam už ten výkon jako takový není hodnota každého jednotlivce, ale to celé je posilované vzájemným vztahem a těmi vazbami, které mají mezi sebou.

To je synergie a tato vazba se buduje v čase a když ji získáte, tak vlastě získáváte úžasný tým, který vlastně má právě tou týmovostí tu přidanou hodnotu, že je schopen větších věcí než ti jednotlivci samotní.

Může to být velice zajímavé zpestření při tréninku, pokud přesně něco trénujete, máte nějaký workshop, tak tam soutěž může vnést zpestření, novou energii, nové emoce. Vy si můžete načíst lidi. Jak ti jednotlivci na to vůbec reagují, protože samozřejmě čím jde o víc, tím se tam ještě umocní ta zralost nebo nezralost toho člověka, jak na tu soutěž reaguje.

Využití soutěže při trénincích a workshopech

Myslím, že to může být velice zajímavá a důležitá sonda do toho týmu, využít nějakou takovou situaci, kdy vlastně o tolik nejde, ale přitom už tam můžete hezky rozkrýt tu povahu jednotlivých lidí v tom týmu. Jsou týmy, které jsou postavené na soutěživých lidech, oni to chtějí a vlastně umějí s tím pracovat. Čím jste zralejší, tím i nad tou soutěží máte nadhled, takže necháte se tím jako „zdravě vyprovokovat“, je to prostě nějaký stimul, který vám pomáhá, ale pořád to není „hra o život“.

„Oukej, tak hele tenhle měsíc jsem prohrál, gratuluju k vítězství, ale příště ti to nandám“, je to vlastně v takové té přátelské rovině, kdy opravdu ti lidé se tím baví, svým způsobem to potřebují, možná by jim to i chybělo, kdyby tam ta soutěž nebyla. Jsou to dostatečně zralí lidé, kteří z toho mohou mít i zábavu a zpestření, než že by to vedlo k nějaké nevraživosti.

Soutěž dovnitř do týmu a soutěž ven

Kde taky vlastně může ta soutěž být přínosná, je když ji vhodně nastavím, a tedy když najdu formu soutěže, která nebude dovnitř týmu, to znamená nebudou soutěžit ti lidé mezi sebou, ale vlastně ten tým soutěží s někým jiným, ven.

Vlastně ta soutěž najednou, to porovnání nás všech dohromady, se měří třeba jiným týmem nebo jinou firmou. Skvěle funguje. Nevím jestli jste někdy byli v hospodě, kde vidíte, kolik jaký stůl vypil piv. Tam vidíte, co to dokáže s lidmi v hospodě udělat. Jak jsou schopni pít rychleji jenom proto, že támhle stůl číslo tři je přeskočil v žebříčku a oni už nejsou první.

V tomto smyslu pokud chci využít soutěž, tak určitě je fajn hledat způsob, který bude orientovaný ven. Kdy mně to stmelí tým, bude tam princip soutěže, ale přitom budou mít důvod se podpořit.

Pokud nemáte čistě soutěživý tým, tak moje zkušenost je, že je dobré s touto formou motivace šetřit.

Sdílet tento článek:

Share on facebook
Share on linkedin
Share on twitter
Share on email

Nejčtenější články

KAPITÁN nebo VÝLETNÍK?

Hluboce toužil po rychlém a zaručeném řešení, které mu uleví od aktuálního stresu a chaosu a navrátí ztracenou rovnováhu a řád. A právě tehdy se zrodila myšlenka Kapitána.

PŘEHRÁT »

Blog už jste vyčerpali? Pusťte se do online kurzu.

Online kurz cesta kapitána

1 490 Kč

Vyzkoušet ZDARMA

Váháte? Zkuste zdarma první lekci. Pošlu Vám ji na mail, který zadáte níže.

*Odesláním formuláře souhlasíte s našimi zásadami ochrany soukromí a zpracování osobních údajů. V praxi to znamená, že Vám čas od času pošleme mail s upozorněním na nové akce, kurzy nebo webináře. Kdykoliv se můžete z mailingu odhlásit.