Strach z neúspěchu a jak na něj?

Tento článek je přepis záznamu živého vysílání Paluba s Michalem. Záznam můžete shlédnout na stránce živého vysílání zde. Strach z neúspěchu byl vysílán ve dvou dílech.

Říká se, že chybovat je lidské. Dnes se ani tak nebudeme bavit o chybách, ale o tom, jak reagujeme na chyby.

Právě to, jak někdy si vyčítáme to, že se nám něco nevydaří, nám často brání dosahovat cílů, které jsou pro nás důležité.

Kde se bere strach z neúspěchu?

Strach z neúspěchu je nějaký náš základní program, který máme v sobě všichni a jen jde o to, jak moc nás ovlivňuje. Takže začneme tím, kde vlastě ten strach z neúspěchu se vůbec bere.

Celé to začíná zase u našich tužeb. Touha je něco, co nás ovlivňuje v každém okamžiku. Když se vás zeptám, co byste si nejvíc přáli, co by vám udělalo obrovskou radost, tak vlastně rozkrývám vaši touhu.

Pokud se opravdu trochu zasníte a dovolíte si pustit svoji fantazii na špacír, tak určitě vymyslíte něco, co vás uvnitř rozjasní. To je konkrétní prožitek nějaké touhy, kterou máte v sobě.

Důležité je, že čím víc nám na něčem záleží, čím víc po něčem toužíme, tak paralelně s tím roste náš strach. Co když to nevyjde? Co když to zkazím? Co když o to přijdu, když už to budu mít?

Dvousečnost našich tužeb

Touha je totiž dvousečná. Dokud věřím, že se ty věci mohou stát, přináší mi radost, protože se na to můžu těšit. Pokud tím žiju a daří se mi, třeba ve sportu vyhrávat, no tak je to skvělé. Přináší mi to radost a z té radosti čerpám sílu, energii a sebevědomí. Když se mi ale nedaří, kdy třeba nevěřím, že to zvládnu, tak síla té touhy se otočí proti mně a generuje to nepříjemný pocit. Někdy až utrpení anebo strach.

Strach z toho, že něco, na čem mi záleží, já nezvládnu. Problém ale není v touze samotné. Řešením samozřejmě není si říci: „tak fajn, tak já si nebudu nic přát a je to jednoduchý, pak se nemám čeho bát“. Tím bychom ztratili ten úžasný obsah, na něco se těšit, něčím žít.

Lpění je podstatou strachu

Podstatou totiž toho strachu není touha samotná, ale lpění na tom, že se to stát musí.

Je to jako když se podíváte na malé dítě, které v tu chvíli chce zmrzlinu. Pro to dítě je to úplně všechno, když mu ji koupíte; jste nejlepší rodič na světě. Když mu ji nekoupíte, protiví se mu celý svět, když to přeženu.

Například ve sportu se mi něco nepodaří a já vlastně zjistím, že bych to možná dneska nemusel zvládnout, nemusel bych vyhrát. Začína se do mě vkrádat nějaký pocit nejistoty. To lpění na tom, že to musí dopadnout tak, jak si přeji, jinak se mi zhroutí celý svět, je podstatou toho strachu.

Dnes se budeme bavit, jak nabourat tohle lpění. Byla bt škoda vzdát se té touhy třeba vyhrát, vzdát se té touhy být úspěšný, něco dokázat, něco vybudovat, mít třeba nějaké funkční podnikání, které mi vydělává peníze nebo kterým můžu pomoci mnoha lidem nebo si splnit nějaký svůj osobní projekt, vylézt na nějakou horu, zaběhnout nějaký závod, to všechno v tu chvíli je něco, co si nechci zakázat.

Já jen se potřebuji osvobodit od toho, že se to musí stát, jinak nemůžu být šťastný.

Svým způsobem potřebuji vyrůst z mého vnitřního dítěte, které na tom lpí a je to pro něj otázka života a smrti. Pokud narazíte u sebe na jakýkoliv strach, rozkrývá vám to míru vašeho lpění.

Jak oddělit lpění od výsledku

Právě kapitánství, Cesta kapitána je pro mě způsob, jak tyto věci najednou umět oddělit. Jak v tu chvíli rozkrývat svoje touhy a žít je naplno. Protože touha mi dává energii a sílu. Ale přitom nemuset být emočně závislý na tom, jestli se to podaří nebo ne.

Abych se dostal k tomu, tenhle vzorec lpění rozbít, potřebuji si uvědomit, jak tento vzorec zní. Právě koučink je o tom identifikovat na základě svých pocitů, které mi jsou třeba nepříjemné, můj vnitřní program, který mi ten pocit nutí. Když si to uvědomíte, tak to, že uděláte nějakou chybu, vůbec nemusí být problém. To, že něco zkazím, vůbec nemusí být problém.

Problém vzniká v mém programu, to znamená mám událost, mám program, který v tu chvíli mi říká, jak na tu událost reaguji a jak mě to emočně ovlivní.

Volba nebýt v oběti situace

Já nemůžu vymazat zpětně tu událost, já si nemůžu pojistit to, že už nikdy neudělám chybu. Ale můžu změnit ten program, který je ve mně. Abych na tu situaci reagoval způsobem, který mě posiluje, který mi pomáhá.

Potřebuji se na tu situaci dívat, že právě na úrovni mého vnitřního programu mám volbu. Ta volba je jednoduchá. Často je to jedna z prvních věcí, které řeším se sportovci. Například když mi hokejista řekne: „hele, v přípravě jsem hrál jako bůh, tréninky úplně super, ale pak přijde ostrý zápas, já zkazím ten můj puk a už se to se mnou veze. Pochybuji o sobě, přestávám si věřit, schovávám se, nejdu si pro puk, už to nejsem já“.

Potřebuji si uvědomit, že strach, který mi dříve pomáhal, ale nyní mi začíná škodit, že to chci bez něj. Že se chci naučit reagovat bez strachu. Jakmile zkazím puk a do mě se promítne strach, tak ten strach mi vlastně brání hrát ten nejlepší hokej, který můžu.

Úplně stejně, když si domlouvám obchodní schůzku, tak strach z toho, že tu schůzku nedomluvím nebo že zkazím ten telefonát, mě vlastně dusí. Jsem z toho nervózní, budu koktat, v tom hlase prostě bude slyšet, že nejsem uvolněný, nejsem si jistý a srážím svoji důvěryhodnost. Tím pádem zájem toho klienta mě potkat a bavit se se mnou klesá.

Základní reakce, která je přirozená je, že jdu do oběti. Ta volba je o tom si uvědomit, že já se nepotřebuji vydat cestou oběti a já můžu být tím kapitánem.

Ten program, který mi nutí stres a pocit strachu ze selhání je jednoduchý: nesmím udělat chybu.

To že nesmím udělat chybu, je nějaké vnitřní přesvědčení, vnitřní program, který pokud v sobě mám, tak logicky jakmile udělám chybu, no tak je problém, protože „já nesmím udělat chybu“.

V tu chvíli vlastně problém třeba není, ale já to jako problém vidím, protože jsem porušil určité pravidlo, šel jsem přes zákaz.

Vybavíte si nějaký moment, kdy jste byli nervózní, že něco zkazíte nebo jste si vyčítali zpětně, že jste něco zkazili? Tam někdě jste měli vnitřní program nastavený, že jste nesměli udělat chybu a vy jste to porušili.

Změna programu nesmím udělat chybu

Právě tento program je na čase změnit. Abych toho byl schopný, tak si potřebuji připustit, že můžu. Protože tento program jste si tam vědomě nedali. Proč byste si tam dávali program, který vás stresuje? Ten program tam byl vložen historicky, protože nás měl motivovat.

Totiž strach je do nějaké míry opravdu velice rychlý a velice silný motivátor a v určitých momentech nás dokáže skvěle aktivovat. Ale když se potřebuji posunout ke svému potenciálu, k něčemu vyššímu, tak tam už potřebuji uvolněnost, hravost, kreativitu, intuici, improvizaci a to nejde se strachem dohromady. Strach mě nutí lpět na výsledku, jak to dopadne, a tím pádem sázet na jistotu. Místo uvolněnosti, improvizace, hravosti pak strach chce volit zaručené postupy.

Potřebuji si uvědomit, že chci ten program změnit a že můžu.

Technika dovolování si udělat chybu

Dostáváme se k zásadní technice, kterou používám při změně programů, které máme v sobě a člověk si identifikuje.

To je technika dovolování. Chci změnit program „nesmím udělat chybu“ na “mám dovoleno udělat chybu”.

Já si potřebuji dovolit selhat; já si potřebuji dovolit udělat chybu. Na první pohled je to hrozně divné, protože si člověk řekne „ale já přece chci vyhrát nebo já chci si naplnit diář důležitými schůzkami nebo já chci s někým uzavřít obchod, takže proč bych dělal chyby?“.

To není o tom, že když si dovolím udělat chybu, že chci udělat chybu, to je velký rozdíl. Ale tím, že si to dovolím, rozbiju ten zákaz, který mě stresuje.

Je to podobné, jako když někam jedu pozdě. Uvědomím si, že se stresuji, protože mám v sobě program „nesmím přijít pozdě“. Přitom jde o schůzku, kde to ani nevadí, ale prostě ten program mě nutí být ve stresu. Já si potřebuji dovolit přijet pozdě…se vší odpovědností.

Jak mi to pomůže, že se budu stresovat? V čem mi pomůže, že se budu bát udělat chybu? Naopak, mně to škodí, protože ten strach mě zavírá a já ztrácím schopnost využít svůj potenciál.

Ve sportu vám ten strach nedovoluje podat nejlepší výkon. Úplně stejně, když domlouváte schůzku a nebojíte se, tak voláte autenticky a pravděpodobnost úspěchu, že domluvíte schůzku obrovsky roste.

Normální není se bát o výsledek

Ten strach obhajuje sám sebe tím, že je přece normální se bát, protože nám na tom záleží. „Chceš vyhrát? No tak to je jasný, že jsi ve stresu, no tak se bojíš, aby to dopadlo.“

Na první pohled to zní logicky, ale ta klíčová otázka, kterou už mnozí ode mě možná znáte, je: Pomáhá mi to nebo mi to škodí?

Já chci vyhrát, ta touha tam zůstává, já chci domluvit schůzky, já chci uzavřít obchod, já chci vybudovat nějaký byznys, ta touha tam zůstává, ta mě pořád bude živit a motivovat, ale v čem mi pomáhá ten strach?

Potřebuji si vnitřně říct „já už nepotřebuji strach k tomu, abych chtěl domluvit schůzku, já už nepotřebuji strach k tomu, abych to chtěl udělat pořádně. Já už nepotřebuji strach k tomu, abych někam vyrazil včas.

S odpovědností a bez strachu to jde

Toto uvědomění souvisí s tím, že přebírám odpovědnost, stávám se kapitánem svého života. Můžu si říci „hele o včasný příjezd už se postarám a pohlídám si, abych vyrazil včas“. Už tam nepotřebuji strach, aby mě aktivoval, aby mě k tomu motivoval, abych z něj bral sílu.

Strach je důležitý, dokud nevíte, co chcete anebo jste ještě nedorostli do odpovědnosti. Byla doba, kdy pokud jsem nebyl odpovědný jako třeba mladý, tak kdybych se nebál, že někam přijdu pozdě, no tak bych tam přišel pozdě a ten strach mě motivoval, držel mě v nějakých mantinelech. Bylo to důležité pro to, abych fungoval.

Ale mně už není patnáct nebo dvanáct let. Já už vím, že chci přijít včas a protože jsem odpovědný za své činy, tak ten strach nepotřebuji. To, že chci uspět, že mi na tom záleží neznamená, že k tomu potřebuji se bát.

Potřebuji si symbolicky převzít odpovědnost: “Tohle je můj byznys”. Pokud necháte strach, aby vás motivoval to udělat pořádně, tak vlastně nepodnikáte. Podniká za vás ten strach. Ten řídí váš byznys, ten strach řídí to, jak sportujete, jak domlouváte schůzku nebo jak vedete obchodní jednání nebo třeba jak prezentujete před lidmi.

Převzetí odpovědnosti, že já jsem kapitán svého byznysu, této schůzky, tohohle dne, mého celého života je právě o tom uvědomit si „já už nepotřebuji se bát, abych něco dělal“.

Když jdu například domlouvat schůzky, tak si potřebuji dovolit tu schůzku nedomluvit. Uvědomit si, že to je jedna z variant, jak to může dopadnout a že na tom nestojí celý svět. Být tím kapitánem, který vidí za ten horizont, za obzor, ví, kam pluje, protož pokud se na to budu dívat jen optikou té jedné události „teď potřebuji domluvit tu schůzku“, tak logicky ten výsledek té schůzky je úplně všechno. Pokud se na to budu dívat, že tady buduji velké impérium, že chci přeplout celý oceán, tak najednou v kontextu tohohle pohledu, je to jen jeden telefonát, který si můžu dovolit, že nedopadne, protože co tím získám, když si dovolím, že to nemusí dopadnout? Ta moje touha tu schůzku domluvit tam zůstává. To, že si dovolím tu schůzku nedomluvit neznamená, že nechci vybudovat ten byznys, že nechci uspět. Jedna schůzka je jen ten dílčí krok, na kterým to celé nestojí a nepadá.

Jak postupuji s klienty

Mám tam takové body, které vnitřně v rámci toho mentálního koučinku procházím s klienty.

Mám právo udělat chybu

První bod říká „mám právo“. Máte právo na to udělat chybu? Schválně, existuje nějaký zákon, který říká „ty, ty, ty, ty nesmíš dělat chyby, jinak pokuta nebo vězení“. Já o takovém zákoně nevím a věřím tomu, že neexistuje. Uvědomte si, že vaše právo je dělat chyby. To je vaše výsostní právo a je jenom na vás, jestli to právo využijete. Takže první bod „já mám právo dělat chyby, já mám právo na úspěch“.

Pomůže mi, když si dovolím udělat chybu?

Druhá věc je, že si mohu uvědomit, v čem mi pomůže, když si dovolím neuspět. Když si dovolím, tak se uvolním a mohu žít svou touhu a můžu být tím hravým dítětem, které jde teď domluvit schůzku, který jde vyhrát zápas, který v tu chvíli jde připravit nějakou strategii pro další období. Ta uvolněnost najednou otevírá můj potenciál Takže první bod: mám právo dělat chybu. Druhý bod: pomůže mi, když si to dovolím, udělat chybu? Pomůže. Můžu si to dovolit? Dobře, můžu, jsem ta autorita, jsem ten kapitán mého života, fajn, tak si to dovol. Dovoluju si udělat chybu.

Zní to absurdně, ale ono to funguje. Já si potřebuji vnitřně zažít, že opravdu si můžu dovolit udělat chybu. A proto zvolím takovou situaci, kde opravdu tím neohrozím bůhvíco, ale potřebuji zažít, že svět jde dál. Když zrovna pracuji s nějakými hokejisty, tak jim říkám. „fajn, teď na tréninku nebo na zápase při rozbruslení, při rozehrávce, tak schválně vystřel blbě, prostě udělej chybu, vědomě udělej něco špatně, jen aby sis uvědomil, že můžeš, že je to tvoje věc. Následně se jich ptám „fajn, až uděláš tu chybu a vystřelíš ten puk do ochranné sítě, tak si uvědom ok, spadla hala, roztál led nebo s někým to seklo? Ne, život jde dál“.

Třeba klavírista může být vystresovaný, že nesmí udělat překlep. “Tak fajn, zahraj si stupnici nahoru a dolů a řekni si, kolik tam chceš udělat chyb a dovol si udělat třeba aspoň deset překlepů. Zažij to, že můžeš a že prostě ten klavír dál stojí a dál hraje a život jde dál“.

Tohle si potřebuji zažít, že ten strach z té chyby, z toho neúspěchu je jenom jeden velký stereotyp, iluze, kterou si v sobě nesu a která mi vůbec nepomáhá. V drtivé většině situací se nestane vůbec nic.

Jaký je život bez strachu z neúspěchu?

Tím, že si dovolím dělat chyby, tak se uvolním. V tu chvíli jsem odvážnější dělat něco, co třeba nemám úplně vyzkoušené, dovolím si improvizovat, dovolím si tvořit a jsem víc autentický. Víc mě to baví, jsem schopen přijít s řešeními, která bych nevymyslel. Protože kdybych lpěl na výsledku, musel bych jít na jistotu.

To je ten obrovský rozdíl mezi tím, když nemáte dovoleno dělat chyby. V tu chvíli musíte sázet na jistotu, není žádné tvoření, nějaká kreativita, autenticita.

Tak, s tím dovolováním to můžete zkusit kdekoliv, dovolit si přijet někam pozdě, dovolit si říct někomu, co máte na srdci, protože prostě si uvědomíte, že možná v sobě máte zakázáno říct něco, co by někomu mohlo být nepříjemné.

Touha po svobodě

My máme v sobě spoustu takových programů, které nás omezují a berou nám svobodu.

Pro kapitána je touha po svobodě jedna z těch asi nejzásadnějších tužeb. Svoboda, tak jak ji často vnímáme, ta vnější, může pro vás znamenat možnost se volně pohybovat, cestovat, vyjadřovat se, studovat a třeba podnikat. Pro kapitána je téma svobody důležité v kontextu vnitřního světa.

Vnitřní svoboda je cesta kapitána a znamená se osvobozovat od svých lpění, strachů a tužeb, které mě ovládají a opravdu dokázat být sám sebou v každém okamžiku, ač to chce odvahu a odpovědnost.

Technika brát každou situaci jako zkušenost

Jedna z technik, která asi není nijak nová skoro pro nikoho, ale je dobré ji zmínit, je každou situaci včetně té, kterou jsem nezvládl, přijmout a brát to jako zkušenost. To můžu i dopředu. Pokud mám před sebou třeba důležitý hovor a je pro mě třeba cílem domluvit s někým schůzku, tak si můžu uvědomit „ok, co vlastně nejhoršího se mi může stát? Jo tak to třeba neklapne, fajn. Co se tím mohu naučit? Kam mě to posune? Co mi to může ukázat?“

Vlastně si hraju s pozorností, kam ji zaměřím. Pokud moje pozornost v tu chvíli vede jen k výsledku, tak logicky je to to jediné, na čem lpím a je to to jediné, na čem je pro mě postavená ta celá alfa omega, jestli budu mít na konci dobrý pocit nebo ne.

Já si potřebuji uvědomit, že tam jsou ale i jiné alternativní přínosy a jiný smysl v té schůzce nebo v tom telefonátu nebo v čemkoliv jiném. Mohu to začít vnímat ne jako snaha o vnější výsledek, ale schopnost zaměřit se na vnitřní růst. Je to jedna z technik, které mi hodně pomáhají odvést pozornost od výsledku k něčemu, co „se skoro nemůže nepodařit“. Protože ať už to dopadne jakkoliv, tak se tím něco můžu naučit.

Už i ten stres dopředu mi může nějakým způsobem opadnout, protože si uvědomím, že i kdyby to nedopadlo a já vlastně jsem si dovolil, že to může nedopadnout, že můžu neuspět, tak i přes to všechno to pro mě má nějaký smysl. A protože touha po smyslu je jedna z klíčových tužeb, které v sobě máme. A stres, neklid, identita oběti nás často přepadá v momentě, kdy ztrácíme smysl. Když třeba jediný smysl, který to mělo, bylo, že potřebuji uspět a to se nepodařilo.

Tohle si potřebuji přeprogramovat a vlastně si v tom ten smysl najít a tu touhu po smyslu využít k tomu, že vlastně rozšířím svůj úhel pohledu. Podívat se na to optikou vnitřního růstu a hledat v tom nějakou zkušenost, trénink, uvědomění anebo třeba jenom otužení se.

Technika vědomě se tomu vystavit

Vystavit se nějaké stresové situaci vědomě, dobrovolně, může být svým způsobem druh otužování. Vystavit se nepříjemné situaci vědomě je další technika, kterou často používám s mými klienty nebo já u sebe. Když zjistím, že i když dělám cokoliv, tak se nedokážu úplně uvolnit vůči něčemu, co mě čeká.

V tu chvíli využívám poslední možnost, a to je „ok, hele bude to nějakým způsobem částečně nepříjemné, ale vystavím se tomu dobrovolně a vědomě“. Jako když vlezete do studené sprchy nebo do kádě se studenou vodou, jdete tam dobrovolně a ne jako oběť protože musíte.

Jsme zase u klíčového postoje, který odděluje kapitána od oběti, a to je, že kapitán v jakékoli situaci chce být svobodný. To neznamená, že ta situace bude příjemná. Nemusí být, ale chci tam být vědomě, chci tam být, protože mi to dává smysl.

Ten potenciální stres, který pro mě ta situace přináší, je vlastně něco jako studená voda, které se mohu vystavit a uvolnit se vůči tomu. Vy si takto zvyšujete svoji mentální odolnost, mentální otužilost a najednou vůči tomu získáváte vnitřní kvalitu, která tam předtím nebyla. Neutéct z té situace a jen se prostě uvolnit, rozdýchat je jedna z klíčových technik, které vás obrovsky posunou dál.

Příběh s otužováním ve studené vodě

Pamatuji si, když jsem byl poprvé na kurzu otužování a výsledkem bylo, že jsme vlezli do kádě s ledem, která měla asi 3 nebo 4 stupně. Už dopředu nám ten instruktor říkal, že tam budeme dvě minuty. A já jsem si říkal „dvě minuty v tomhle ledu, no to jsem na to zvědavý“. A to člověk vydržel, zvládnul to a po těch dvou minutách vylezl z kádě a neutekl, ale svobodně vylezl, to je obrovské vnitřní vítězství. Podobně můžete vnímat každou situaci, která je před vámi a potenciálně „zavání neúspěchem“.

Technika hrdinství

Další technika, kterou dneska zmíním, je technika hrdinství. Když se mi stane nějaká situace, kde něco zkazím, v tu chvíli o co v té hlavě se hraje, je jakou zvolím cestu. Jsou dvě cesty:

1. Ta přirozená, ke které máme tendence a tíhneme je jít do oběti. „To je klasika, já to vždycky zkazím, jak jinak, vždyť to bych nebyl já, kdyby se mi to podařilo.“ Jdeme do oběti, která nás začíná obtěžovat toxickými myšlenkami, ztrácíme sebevědomí a přicházíme o vnitřní sílu. Máme tendence se schovávat, někam si zalézt, hlavně se o nic nepokoušet, protože už nepotřebuji dneska nic zkazit.

2. Ta druhá varianta, která ale často tam nenaskočí se samozřejmostí, ale já si ji potřebuji vnitřně naučit, osvojit si jí, je právě reakce kapitána jako hrdiny. Použít vzor hrdiny.

Když vezmu poslední koučinky s hokejisty, co jsme měli, tak se tam mísili nějaké hokejové legendy, aktuální top hokejisté, hvězdy, ale třeba i postavičky z filmu, z marvelovky, ať už to je Thor, Ironman nebo kdokoliv jiný.

Jde o to, abyste si našli někoho, kdo vám imponuje, koho rádi sledujete nebo o kom rádi čtete. Kdo vlastně v tu chvíli je pro vás určitým příkladem, na který si můžu vzpomenout a uvědomit si, jak on by reagoval.

Když pracujeme se situacemi, kde máme tendence jít do oběti právě proto, že jsme něco zkazili, tak tahle technika hrdinství funguje následovně:

1/ Uvědomím si, že mi není dobře, že tam je ve mně nějaký neklid a prostě ztrácím sebevědomí.

2/ Vezmu svého hrdinu a představím si sám sebe v téhle situaci jako kdybych byl ta postavička. Třeba kdybych tam viděl Thora, jak tam fňuká a do ničeho se mu nechce a jak má chuť se na všechno vykašlat.

Představa toho hrdiny, který jde do té oběti, je tam důležitá v tom, že najednou mám tendenci se jí zasmát, že mi to přijde komické. Protože představit si toho mého hrdinu, jak tady fňuká jenom proto, že třeba v tom hokeji netrefil puk nebo v tom byznyse nedomluvil schůzku nebo zkazil nějakou prezentaci, tak mi to přijde absurdní.

3/ Jak se tomu zasměju, tak se od toho částečně odosobním a v tu chvíli vlastně získávám určitou svobodu čili vnitřní prostor na to reagovat jinak. Použiju toho hrdinu jako něco „fajn, takže takhle on by asi nereagoval a když už jsem na něj napojený, jak by vlastně reagoval, jak by ten můj hrdina teď řešil tu situaci, jak by se k ní postavil“.

A přes reakci hrdiny v sobě probouzím něco nového, něco silnějšího, nějakou silnější část mého já, která tam je, jenom ji ještě nemám ukotvenou, ještě ji nemám zažitou.

Tohle je velice praktická technika, která skvěle funguje, pokud máte někoho, vůči komu můžete vzhlížet a můžete se na něj napojit.

Technika hrdé prohry

Poslední techniku, kterou bych dneska zmínil, je „hrdá prohra“. Pokud totiž se určité věci nedějí tak, jak jste si naplánovali, můžu to definovat jako prohra. Prostě prohrál jsem zápas nebo nedomluvil jsem schůzku nebo to vypadá, že teď ta prezentace, kterou vedu, tak se mi to vlastně hroutí pod rukami. Zde si mohu uvědomit „okej, já když teď ten západ dohraju, tak i když prohraju, protože je možné, že už nebudu mít čas to zvrátit, tak ale odejdu odsud se vztyčenou hlavou, odejdu hrdě“.

Pokud bych to převedl na sportovní zápas, vždycky těm sportovcům říkám „kdybys v tu chvíli hrál až do konce, tak i když prohraješ, tak ti lidi na tom stadionu budou tleskat“. Tohle je silný moment, který je pro nás často hodně zajímavý.

Zažít ten moment, kdy ten můj tým prohraje, ale oni tam jezdí do poslední minuty, bojují o ten balón nebo o ten puk nebo ten bojovník, ten boxer to prostě nevzdá, i když je vidět, že už to fakt nemůže vyhrát, ale bojuje do poslední sekundy, tak to je vlastně něco, co mě přišpendlí ať už k té obrazovce anebo mi v tu chvíli nedovolí z toho stadionu odejít dřív, i když už je to dávno rozhodnuté. Tohle je něco, co niterně hluboce obdivujeme a máme tendenci opravdu ocenit.

Princip hrdé prohry je geniální v tom, že i když ve vnějším světě se neposunete tam, kam jste chtěli, tak vyrostete ve vnitřním světě. Vy jste najednou z toho silnější. Zpětná vazba, i když jste nevyhráli, najednou přichází v tom povzbudivém slova smyslu. A čím jste silnější vevnitř, tím zase lepší výkon přirozeně podáte příště.

Princip hrdé prohry učím nejenom sportovce, ale kohokoliv i v byznyse.

Já potřebuji zachytit moment, kdy přestávám věřit ve výsledek, po kterým jsem toužil a namísto toho, abych to vzdal, tak se přepnu do hrdé prohry „aha, takže teď nastal čas na hrdou prohru“.Doprezentuji ten můj výkon před těmi lidmi, dohraju ten zápas, dotelefonuji ten hovor, který jsem rozjel a odejdu se ctí.

Výsledek, o který se snažíme, přichází a roste s naší vnitřní kvalitou. To je pro mě to kapitánství. Člověk buduje vnitřní kvalitu, ať už z pohledu různých vlastností, odvahy, odpovědnosti, různých hodnot, trpělivosti, houževnatosti, všeho možného, co vlastně dělá kapitána kapitánem.

Jakákoliv prohra je obrovská příležitost se vnitřně posunout dál. A tím pádem být zase o krok blíž to příště zvládnout podle svých představ.